Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí  (http://opsbrandys.wz.cz/ ) Václava Baláše, Miroslava Frydrycha, Přemysla Fučíka, Jaroslava Hubeného, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Karla Täubera, Petra Tomáška a Josefa Vondrky (věkový O 54,9 let) do Slovenské republiky, do města Vel’ký Meder, tam jistě známějšího pod maďarským názvem Nagymegyer, ve dnech 17. – 24. července 2004.

Tato lokalita zvítězila při hlasování nad západní částí jižních Čech, které byly též ve hře. Snad proto, že zde lze skoro s jistotou očekávat teplé klima, „roviny jak u Kolína“, ale zřejmě hlavně proto, že město je vyhlášeno termálním koupalištěm a chemické složení jeho geotermální vody má prý příznivý vliv na liečenie kl’bových ochorení, chrbtice a svalových únav a celkove prispieva k regeneraci organizmu. No uznejte, tomu se snad ani odolat nedalo.

Konečně se letos v naší sestavě objevil někdo nový – byl to Jarda Hubený. Při jeho povolání se nedaly očekávat mimořádné cyklistické výkony (jinak ale ve sportech vyniká) i proto byli někteří z nás rádi, že také jede. Potvrdil ovšem svoje hluboké teoretické znalosti ne jen z historie, které jsme občas využívali. I on byl jistě obohacen, naučil se například vysoce produktivnímu krájení cibule. Mirek Frydrych vloni vynechal a v roce 2002 s námi byl na Pálavě, to ale ještě nebyl členem OP, takže on je a není nový – spíše není.

Dům v Mostové ulici č.p. 12, více je to ale venkovské stavení, se třemi ložnicemi a dvanácti postelemi, jsme si zajistili prostřednictvím internetu u bratislavské cestovní kanceláře LIMBA s.r.o. (www.limba.sk) za preddavok 11900,- Sk a doplatok na miestě 7000,- Sk. Majiteli domu jsou manželé Bábicsovi, sympatičtí lidé, věkem někde mezi třiceti a čtyřiceti lety. Sami bydlí v nedalekém sídlišti a poskytování tohoto domu turistům je pro ně zřejmě dalším vítaným příjmem.

Vel’ký Meder nikterak nevyniká mezi městy jižního Slovenska, ani není ničím mimořádně zajímavý, i když je pravda, že v roce 1910 zde sbíral národní písně maďarský hudební skladatel Béla Bartók. Přesné údaje o založení města neexistují, první písemná zmínka je z roku 1268, městská privilegia dostalo v roce 1466 od krále Matyáše Hunyadyho, zvaného Corvin. Po něm je dnes pojmenováno zdejší termální koupaliště.

Sobota 17. července.

Odjezd byl naplánován tradičně „od kotelny“ na osmou ranní, nakládání kol a zavazadel šlo vcelku hladce, neboť letitá praktická zkušenost byla zúročena. Nakoupili jsme ještě „sázavský“ chléb a pak už, nepochopitelně přes Opatov, směřujeme na Brno. U čerpací stanice jsme si opatřili slovenské patnáctidenní dálniční známky zrovna v okamžiku, kdy na přilehlém poli přistával vrtulník zdravotní záchranné služby pro cyklistu, který měl zjevně ošklivě zlomenou nohu – snad to není nějaká alegorie.

V jednom z brněnských hypermarketů nakupujeme potraviny na nejbližší dny, konečně se mezi vybraným zbožím objevil slušnější čaj zn. LIPTON. Ti mlaskali!

Na oběd zastavujeme „ještě za naše“, v posledním motorestu před hraničním přechodem. Dojem nevalný, který potvrdily i experimenty na jídelním lístku typu: „svíčková z uzeného s kynutým knedlíkem“ a podobně. Těm jsme se důsledně vyhnuli a tak jsme možná i přežili.

Na hraničním přechodu bez komplikací, byla ale představa daleko hladšího průjezdu, když už jsme všichni EU. Bratislava nás zaujala vcelku rozsáhlou výstavbou nejen dopravní infrastruktury. Snad z toho byl Petr tak u vytržení, že „zakufroval“, problém byl v tom, že zrovna s vlajkovou lodí naší flotily MAZDOU PREMACY a tak dál už osamocené MICRA a FABIA. A protože je Slovensko malé, náhle jsme se opět sjeli na křižovatce u Dunajské Stredy, kdyby nám MAZDA nemusela dát přednost, snad by nás ještě předjela!

Navigace do místa našeho pobytu byla bez problému, protože paní domácí nám na mobilní telefon zavolala zásadní informaci: „U pumpy při vjezdu do Mederu doleva“. Byli jsme již očekáváni. Když jsme se s manželi Bábicsovými seznámili, oni sice mluví slovensky, ale maďarština jim jde podstatně lépe, nastal nezbytný „ouřad“ a jelikož Petr měl již zaděláno na hvězdu dne zjistil, že zapomněl doma na piáně naši společnou hotovost v tuzemské měně – v tomto okamžiku šlo o již zmíněný doplatok na miestě. Skoro trapný okamžik ale bleskově vyřešil pomocí své mezinárodní platební karty a těch starších kamarádů, kteří ještě tolik nezapomínají.

Rozdělení do ložnic jsme udělali vcelku logicky a to tak, aby v každé byl jeden špičkově chrápající, takže: Frydrych, Hubený, Vondrka, v další byli Baláš, Fučík, Král a konečně Täuber, Tomášek, Švec. Někteří to vydrželi až do konce, jiní našli vtipný způsob, jak se alespoň trochu v klidu vyspat.

Následoval krátký exkurs do jakéhosi výčepu skoro přes ulici, jmenoval se dost honosně „Piváren u bažanta – Fácán sörösö“.

Na čepu je pivo Zlatý Bažant z Hurbanovského pivovaru, které předchází velmi dobrá pověst, tady mají ovšem pouze „děsinu“ a jak se později ukázalo, je to tady docela běžný stav. Domácí dělají z desítky dvanáctku starým prostým způsobem – prokládají pivo panáky pálenky. Obecný nedostatek ležáku je možná také způsoben poměrem ceny – obvyklá cena piva 10° je 17,- Sk, oproti 30,- Sk za pivo 12°.

Po večeři, ještě z domácích zdrojů, případně z GLOBUSU, jdeme na podrobnější průzkum místa, ve kterém jsme se rozhodli strávit v pořadí pátý společný týden na bicyklech. Zřejmě úvodní rozechvění z dlouhé cesty a cizích krajů způsobilo, že jsme v baráku zamkli Jardu a Petra. Závažnou ztrátu jsme brzy zjistili a vysvobodili už jen Petra. Jarda totiž bránu svižně přelezl, i když měl klíče – proč si vlastně neodemkl zůstane asi navždy tajemstvím.

Vel’ký Meder má snad asi deset tisíc obyvatel a je dost rozložitý, takže například „od nás“ k termální koupališti to je více než tři kilometry. Ty jsme tedy pěšky absolvovali a protože byl již skoro večer, našli jsme otevřenou bránu a tou pronikli až k bazénům.Termální již byly vypuštěny a čistily se, „normální“ nám přišli být použitelné. No snad nebudeme jenom drhnout zadky o sedla.

Při zpáteční cestě jsme navštívili místní „Stodolní“ ulici a náhodně vybrali jednu restauraci. Kromě „děsiny“ v ní točili též chutné pivo KELT z Hurbanovského pivovaru a jak se později ukázalo, strávili jsme právě zde několik večerů. Při posezení Petr vyprávěl, jak v podvečer zahlédl v sousedství porážku hovězího kusu. Když se nezdařila ani po mnoha ranách palicí, vzal ten člověk do ruky krumpáč…. Také vám běhá mráz po zádech? I takové je jižní Slovensko.

První noc proběhla bez mimořádných událostí, pokud sem nezapočítáme skutečnost, že Jarda strávil část noci na houpačce. Ráno tvrdil, že na „mlaskání“ byl sám, ale nebyl, jen se míjelo jakýmkoli účinkem.

1. etapa, neděle 18.července.

Pojedeme si prohlédnout vodní dílo Gabčíkovo. Vyjíždíme v 9:00, a protože „na nikoho nečekáme“, jsme všichni. Snad tisíce ořešáků lemují zdejší silnice, mimochodem, zdá se nám, že obecně jsou tady cesty v lepším stavu, než leckde u nás, myslíme si, že je to teplejším klimate m.

Vodní dílo samo je monument, který se nevidí zrovna ob den. Zásah do přírody snad až drastický, na druhou stranu ale dobře víme, co umí nespoutaná voda a také energetický význam díla pro Slovensko je mimořádný, i když možná trochu devalvovaný tím, že maďarská část soustavy nebyla dokončena. Mohutná zdymadla nás jako vždy fascinovala. Dlouhou dobu sledujeme provoz na rejdách a v plavební komoře. Zrovna projíždí tlačný remorkér s nákladem, jmenuje se ČELJABINSK, o nějakém seřízení motorů nemůže být ani řeči, valí se z něj dým, jako kdyby hořel. Pod jakou vlajkou pluje jsme nepostřehli.

Rozhodli jsme se, že pojedeme po břehu kanálu až k nejbližšímu přívozu. Je to monotónní cesta, ale po pěkném asfaltu a podle příjemně světle zelené rozlehlé vody, za nádherného slunečného počasí, jistě je alespoň 30°C ve stínu. Občas zastavíme, třeba když někomu upadne bidon.

Když dojíždíme k přívozu, mohli jsme mu už jenom zamávat. Čekáme, až se vrátí zpět, že se pokusíme přesvědčit kapitána, aby se ještě jednou „otočil“, zvláště, když se rozšířila zpráva, že pochází z Kerhartic. Ta se ovšem nakonec ukázala jako naprosto falešná, a kapitán nekompromisně prohlásil, že od půl dvanácté do půl druhé je prestávka. Dole pod kanálem jsme zahlédli příhodnou csardu a tak co s načatým večerem, když byl zrovna čas k obědu. Na jídelním lístku měli různé pokrmy, avšak požádali jsme o „hotovky“. Nabídli vepřový perkelt a kuře na smetaně, obojí s haluškami a za 85,- SK, tak jsme si vybrali. Na čepu byla k našemu překvapení “orosená odměna“ (Velkopopovický kozel), takže čekání na přívoz bylo docela zvládnuto..

Na druhé straně kanálu, ve vesnici Kyselica, přišlo rozhodování kudy dál. A protože není nad „náhlé nápady“ a podle vody jezdíme skoro každý den, směřujeme raději na hlavní tah Bratislava – Komárno, co na tom, že jsme po něm včera přijeli? Některým lidem činí zřejmě obzvláštní potěšení čučet do výfuku stovkám starých škodovek a žigulíků. A tak šlapeme v tom žáru a určitě to není pohoda. Lokomotivu, i když vůbec nebyla potřeba, dělal Karel a tendr Mirek. Mimochodem, na to, že je Karel po vážném zásahu do organizmu a nemá naježděno, lze jeho letošní výkony jenom obdivovat.

Protože náš pitný režim měl do optima dost daleko, hned po návratu se to pokoušíme napravit v pivárni naproti. Pak se, i když to nejdříve tak nevypadalo, o večeři postaral Mirek s pomocníky. Podávaly se špagety PANZANI se speciální pikantní omáčkou. Pokrm to byl výborný, ovšem bylo nutno ho zapít a tak opět do pivárni. Tady nás Mirek bavil historkami ze života, třeba o tom, jak nad sjezdovkou na Mařáčkově kopci létaly pařezy.

K nocování dnes zvolil Jarda na první pohled pohodlnější způsob, ustlal si přímo na trávníku, ale chrapot se v naší ložnici téměř neozýval. Mirek F. bude ráno pochválen.

2.etapa, pondělí 19.července.

Ujeto 53,24 km, O 18,7 km/hod., v sedle 2,49,30 hod.

Když jsme se nabažili památek, přišel opět náhlý nápad – vydat se ještě do Komárna – tentokrát byl chvályhodně zavržen a naopak, také chvályhodně, rozhodnuto získat místní měnu v hotovosti a navštívit nějakou hospodu. Našli jsme pěknou, stylovou, s vnitřní zahrádkou a co na tom, že ve sklepní vinárně bylo zrovna asi 20 cm vody, stejně jsme ji nehodlali navštívit. Na jídelním lístku byl bohatý výběr, po zkušenosti z těchto krajů, která praví buď polévku, nebo hlavní chod, ale oboji je moc, volíme polévku. Až na dvě rybí (780,- HUF) samá „gulášovka“, obě byly výborné. V té rybí byl snad celý kapr, nebo co to bylo za potvoru. Pivo mají místní, značka nám nic neříkala, docela slušné a vychlazené, až na ten kysličník. Čepují „velké“, „malé“ a „picollo“, považte, to je pouze 0,2 litru piva! To by se ta sličná, zvláště v horní partii skvěle vyvinutá servírka naběhala!

Po kávě se nám zachtělo ještě zmrzliny, bývá tady také dobrá a tak jsme vyrazili. Kdo peloton vedl už upadlo v zapomnění, musel to být ale ignorant, když nezvládl ani tento jednoduchý úkol a tak utrácíme poslední forinty u čerpací stanice za mražené kornouty, které koupíte všude na světě. Pokračujeme vcelku rychle a bez zážitků do Nagymegyeru.

Na dvoře nás již čekali zaražení domácí. Byli jsme vykradeni, o čemž svědčila proříznutá ochranná síť v okně jedné z ložnic. Rychlou inventurou bylo zjištěno, že Karel přišel o fotoaparát zn. CANON, ještě nepříjemnější bylo, že jej měl vypůjčený a Mirek o docel slušnou hotovost v naší i zdejší měně. Přijela polícia, prohlédla si „místo činu“, prohlásila, že dnes je to devátý případ a odjela. Protože nepovšimnuty zůstaly klíče od aut, doklady, platební karty, soudíme, že to mají na svědomí nějací nezletilci a protože tady hodně svítí sluníčko, mohou být i dost opálení. Neděláme si přehnané naděje, že by byli vypátráni.

K večeři byl lunch meat s velice chutnými bramborami, které pravidelně dodává Zdeněk. Je zřejmé, že jim věnoval mimořádnou péči. A také výborný salát z okurek, rajčat a papriky, Mirkovy to speciality. On už samozřejmě dávno zmíněnou zeleninu nekrájí atd., na to má lidi, soustřeďuje se na finální ochucení salátu a nutno poznamenat, že je v tom nedostižný.

Po večeři museli ještě postižení krádeží na policii, k sepsání protokolu, my ostatní půjdeme na „Plzeň“ neboť ji inzeruje pivárerň při cestě ze štrkoviska, česky písníku, kam se chodíme občas koupat. „Plzeň“ sice měli, ale pouze lahvovou a i když byla údajně z chladničky, tak teplou. Ještě, že měli poslední tři „kousky“. Pomysleli jsme si cosi o klamavé reklamě a rychle se vytratili.

Noc byla špatná, asi proto, že byl Mirek F. pochválen.

3. etapa, úterý 20.července.

Dost brzy přijíždíme do Komárna a nejdříve přejíždíme most přes Dunaj, je z něj výhled na přístav a je sklápěcí, do jeho maďarské části jménem Komárom. Ta nás nikterak nenadchla, ale třeba jsme jenom neobjevili nic zajímavého. A tak odpočíváme u fontánky v parku, jehož součástí je zřejmě improvizované tržiště. Dáváme se do řeči s párem starobních důchodci odkudsi od Drážďan, na kterých nás zaujalo za a) cestovní kolo zn. KETTLER s přehazovačkou uvnitř středu a hydraulickými posilovači brzd (u nás je firma KETTLER spíše známa jako výrobce posilovacích strojů) a za b) černým trpasličím pudlem. Velmi si pochvalovali pobyt v kempu ve zdejších termálních lázních, jsou tady již druhý měsíc. Inu, při měnovém kurzu jejich € na zdejší HUF, se ani není co divit.

Zajíždíme ještě do historického centra a protože Jarda v době, kdy jsme ukájeli základní životní potřeby, česky řečeno dřepěli v hospodě, provedl předběžný průzkum, vede nás. Projížďka byla rozhodně zajímavější, než na druhé straně Dunaje. Viděli jsme i partii, kde se Váh vlévá do Dunaje. Pak přichází náhlý nápad, ovšem zcela výjimečně dobrý: plavit se lodí i s bicykly proti proudu kam to půjde a zbytek dojedeme. Jak se ale ukázalo, na zamýšlené akci byl nejjednodušší právě ten nápad. Sjezdili jsme celý přístav a půl Komárna k tomu, abychom zjistili, že dostat se lodí z Komárna třeba do Gabčíkova prostě nelze. Tak nač ten Dunaj tady mají!

Když jsme to zkousli, vracíme se stejnou cestou, pochopitelně se zastávkami, z nichž nejzajímavější byla ta u čerpací stanice OMV, v restauraci totiž mají klimatizaci a to je tady skoro stejná vzácnost jako ZLATÝ BAŽANT 12° a toho mají taky. Příště to tady určitě nemineme.

Po návratu nás Jarda překvapil dotazem, zdali je již „osobní volno“. Tak takhle to proorganizované ještě nemáme. Zřejmě ale přeci jenom přijal vnitřně za svůj „Kodex účastníka slávistické cykloexpedice“ – když se s ním totiž seznamoval, prohlásil cosi o „čínském modelu“ a zdálo se, že z autorství odstavce o podřízenosti jednotlivce skupině, podezřívá samotného předsedu Mao Ce-tunga.

Večer, protože dosť bolo děsiny, vyráží průzkumná skupina za slušnějším pivem. Až v pátém pohostinském zařízení jsme na prostou otázku: „máte dvanáctku?“, dostali kladnou odpověď. Jmenuje se to tady reštauracia WEEKEND, mají také zahradní posezení a točí chlazeného Kelta. Večer dokonce hraje živá hudba, ve složení klávesy a zpěv. Pokud se pokouší o české prostonárodní písně, bývá odměněna nadšeným potleskem osmažených rekreantu z naší domoviny. Česká národnost, ale ne jen v téhle hospodě, jasně vede. Co se piva týče, probíhá tady na Slovensku akcia „Leto s Bažantom“, patrná skoro v každé hospodě – no snad to bez něj ještě nějaký čas vydržíme.

Noc byla dobrá, protože všichni z naší ložnice si už ustlali na dvoře, v uctivé vzdálenosti od Mirka. Co by tak asi říkali domácí, kdybychom ji chtěli vrátit a požadovali zpět naše peníze?

5. den, středa 21.července.

Snad poprvé co jezdíme, byl vyhlášen odpočinkový den. Ne že bychom měli tolik najeto, ale vedra jsou až ubíjející a také chceme aktivně navštívit termální koupaliště.

Došel nám chléb, kterým jsme byli předzásobeni z domova a tak je třeba opatřit ke snídani pečivo. Chvályhodně je prodejna v místní pekárně otevřena od 6:00, takže to není problém. Mimochodem, tak veliké rohlíky za 2,- SK, u nás neseženete ani za 3,- Kč. Navíc jsou tyto ranní projížďky ne jen zdravé, ale občas i poučné. Cesta vede přes malé náměstíčko, na kterém stojí vedle sebe památníky obětem první a druhé světové války. Projížděl kolem traktor, řídil ho zjevně prostý člověk, zastavil a ke každému položil kytici čerstvých květů. Žádné výročí připomínající válečné události, památku zemřelých a podobně, v těchto dnech nebylo. I takové je jižní Slovensko.

To že je vyhlášen odpočinkový den, neznamená tak úplně, že budeme odpočívat – snad pouze od kola. V městečku, při cestě do Komárna, je také malý sportovní areál, sestávající z tenisového antukového kurtu a kuželkářské dráhy a tady hodláme strávit dnešní dopoledne. Někteří tedy hráli tenis, jiní, tenisové výbavy nemajíc, kuželky. Zvláště kolkáreň zaujala, byla sice nově postavená, ale technicky tak na úrovni naší první republiky a řemeslným provedením – no jedna hrůza. Koule se po dráze nekoulela, ale poskakovala, její směr se naprosto nedal ovlivnit, a kuželky se musely stavět ručně. Tak dohrát zaplacenou hru a už nikdy více. Oproti tomu tenisový kurt byl ve velmi dobrém stavu.

V poledne končíme a jdeme na oběd do nedaleké restaurace, která byla objevena včera, při cestě ze štrkoviska. Někteří zůstali u vydatné polévky, někteří volili tzv. minutkové pokrmy, hotovky měli pouze pro závodní stravování, které tam současně probíhalo.

Po obědě konečně směr vytoužené termální koupaliště. Normální vstupné je 100,- Sk, je jednotné, nemají nějaké zkrácené, což se pokouší Karel, samozřejmě neúspěšně, reklamovat. Argumenty, že v některých bazénech není voda neberou, všichni, ovšem asi až na Karla, ale tušíme, že pokladna není to správné místo pro reklamace tohoto typu. Lidí je tady hodně, místo ve stínu jsme po chvíli našli.

Celý areál je rozlehlý, je zde několik venkovní bazénů s přírodní vodou, ty jsou dost omšelé, naopak termální část je nová a má krytou, polokrytou a venkovní část. Nad její architekturou by se dalo diskutovat ale deklarovaná teplota termální vody (27°-38°C) je dodržena na horní hranici a to je přímo balzám na naše znavené svalstvo. Super koupání! Posilnit se lze v mnoha stáncích rozdílné úrovně. Petrovo vyprávění, jak se u jednoho z nich dožadoval vybraného pokrmu nám ze všeho nejvíce připomnělo rozhovor hluchého s němým.

Vydrželi jsme asi do šesti hodin, po cestě zpět nákup klobás ve zdejší BILLE. Byly k večeři a byly chváleny a nezbyly.

Pak všichni do restaurace WEEKEND, na dobré pivo KELT. Opět hrála živá hudba a opět jsme se skoro neslyšeli. Přesto se nám podařilo domluvit, že druhý den vyjedeme již v 7:30, abychom se vyhnuli polednímu žáru. Jak to ale vlastně provedeme, nebylo řečeno, to zůstalo skryto za pivním oparem.

4. etapa, čtvrtek 22. července.

Ujeto 99,76 km, O 20,00 km/hod., v sedle 4,59,06 hod.

K večeři byly připraveny kalibrované brambory s masovou směsí z místní BILLY a salát z čerstvé zeleniny. Že nevíte co to jsou kalibrované brambory? To jsou brambory nakrájené tak, že případný rozdíl ve velikosti není postřehnutelný lidským okem. Zatím je škrabačům nikdo neměří, uvidíme ale, zda vrchní kuchař Mirek nebude mít příští rok ve své výbavě posuvné měřítko, česky šupléru. Z toho je patrné, že škrabač není jen nějaká podřadná funkce, nýbrž téměř poslání, snad to dostatečně dokládají například diskuse na téma, zda do zeleninového salátu je vhodnější cibule na kolečka nebo na kostičky.

Večer odchází část výpravy do oblíbené restaurace WEEKEND. Že jsme nebyli všichni, se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé, protože KELT došel, aniž bychom byli ve svých nárocích uspokojeni! Velmi se omlouvali, zvláště servírka, majíc v pracovní náplni náš stůl – říkala už odpoledne šéfovi: vraj čo bude, ketˇpríjdú páni, čo pijú KELTA? A že byli rádi, když jsme se objevili jenom tři. Nabídli nám lahvový plzeňský ležák, jenže tady už měli jenom poslední dva „kousky“. tak jsme se museli zase vytratit.

5. etapa, pátek 23.července.

Na koupališti bylo skutečné „osobní volno“, každý dělal to nač měl právě chuť, no pravda, v rámci daných možností. A tak jsme si to užívali. Šlo jen o to, ponechat stráž u našich věcí. Někdo říkal, že i tady se krade. Zda byla naše dnešní ostražitost na místě nebo ne, nelze zjistit, každopádně ale přišla pozdě.

Na večer bylo, jako každý rok, plánováno grilování a tak jsme nakoupili klobásy, které nám prodavač doporučil jako nejvhodnější.Čerstvě postavený mohutný zahradní gril, chlouba to našich domácích, vypadal na pohled použitelně, ale první pokusy přimět ho k činnosti, pro kterou byl určen, jaksi nevycházely. Protože si Mirek F. poradí se vším, dostal naši důvěru. Až v okamžiku, kdy už jasným plamenem hořely i klobásky, jsme toho skoro začínali litovat. Nakonec ale vše dobře dopadlo, pochutnali jsme si a můžeme říci, že tato speciální gastronomická technologie, zvaná flambování, byla pro přípravu klobás ve Vel‘kém Mederu použita pravděpodobně poprvé. Ráno Mirek našel v ohništi neshořelé kousky asfaltu. Pak „šel“ na stůl koňak METAXA*****, na malou oslavu zítřejších narozenin autora této cestovní zprávy. Kombinace dosti drsná a tak hurá do WEEKENDU všechno spláchnout, protože KELTA už mají. Doma pak dopíjení všeho, speciální alpakové stopečky, které dodal pro letošní výpravu Vašek, ještě dlouho zvonily. Vedly se chlapské řeči, které brzy přešly v plky až kecy. Sedativ bylo tentokrát tolik, že všichni spali a nikdo nikoho neslyšel.

8.den, sobota 24.července.

Tak je to za námi…. Balíme a nakládáme, docela přátelsky se loučíme s domácími, pozvali nás ať přijedeme znovu, to jsme ale nemohli slíbit. Za zbytky Sk kupujeme zdejší melouny a meruňky a pak už odjíždíme domů. Na dálnici z Bratislavy se rozdělujeme, někteří spěchají domů, protože už mají další program, my s Jardou do GALENU na pohotovost, aby s jeho zády „něco“ provedli. U Hubených pak omluva, že Jardu vracíme v podstatně horším stavu, než jsme si ho vypůjčili, zdá se, že byla přijata.

Co letos vyšlo skvěle, to bylo počasí, tak to ale pochopitelně vidí jenom ti, jež mají rádi teplo. Ale ono snad vyšlo i všechno ostatní. Poznali jsme opět kus tentokrát cizí země, mnozí z naší party, kterou jsme určitě zase utužili, tady ještě nebyli. A dokonce jsme ani nepíchli.

Akce byla dokumentována ne jen fotograficky, ale letos poprvé také digitální videokamerou. Petr natočil asi hodinový snímek, dnes už víme, že docela zdařilý. Ještě je ale třeba poznamenat, že informace, jako vždy, naši výpravu předběhly, to už prostě k matriarchátu patří.

Příští rok jistě zase někam pojedeme, hovoří se o Rakousku, o Dunajské cyklostezce, ale také o řece Inn, tak uvidíme…..

Josef Vondrka, Brandýs nad Orlicí, srpen 2004.

V kategorii Aktuálně, Cykloexpedice