O nás

Nejlépe Vám o nás vypoví projev k 20.výročí založení OP SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí, připravený a přednesený předsedou OPS Brandýs – přítelem Josefem Vondrkou.

hotel JIŘIČKA 8.6.2001.

Vážení hosté, milí přátelé slávisté,

těší mě, že i já vás všechny, a zvláště naše hosty, mohu přivítat na dnešní slavnostní schůzi k 20. výročí založení Odboru přátel SPORTOVNÍHO KLUBU SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí.

Váhali jsme nějaký čas, jak, a jestli vůbec, si tuto skutečnost připomenout, neboť jak známo, vše je relativní a čas zvláště. Nakonec ale někdo prohlásil: “A kolik nás tady bude za pět nebo deset let?” Takže vlastně tato poznámka způsobila, že jsme v této chvíli tady.

Dnešní večer by neměl být nějakou nadnesenou sebeoslavou, vždyť jsme nic mimořádného nevykonali, v rámci slávistického hnutí jsou odbočky významnější – my jsme vlastně těch dvacet let fandili SLAVII, jen tak se bavili, a bylo a je nám u toho celkem dobře.

Je zajímavé, jak láska ke sportovnímu klubu, byť je to klub z nejslavnějších, s nejkrásnějšími dresy na světě, dokázala dát dohromady skupinu lidí, sociálně i společensky naprosto rozdílných, kteří si ale velmi dobře rozuměli a rozumí, a to i mimo SLAVII. Spolkový život prorostl do našich soukromých životů a tak spolu trávíme třeba i část dovolené. Troufám si říci, a jistě mi tu kacířskou myšlenku prominete, že kdyby se snad stalo, a SLAVIA v Praze přestala existovat, SLAVIA v Brandýse nad Orlicí bude žít dál. A to je to, čeho si, alespoň já, na brandýské SLAVII a těch dvaceti let cením snad nejvíce. Je proto myslím charakteristické, že brandýská odbočka byla první, která se stala oficiálně samostatným subjektem – občanským sdružením, a to již v roce 1992.

Při příležitostech jako je ta dnešní, mi obvykle vytanou na mysli slávisté, naši členové, kteří již odešli do slávistického nebe. Byli to: Stašek Bartoš, Zdeněk Holubář, Josef Říha, Květoslav Fiala, Bohuslav Kopecký, Bohumil Morávek, Jaroslav Martinec, Karel Václavík, Zdeněk Držmíšek, Jaroslav Frank Růžička, Zdeněk Brejcha. Každý z nich zanechal nějakým způsobem stopu v brandýské SLAVII, a možná v každém z nás a určitě je na místě, abychom si nyní, takovým vnitřním zamyšlením, připomněli jejich památku. Uctěme prosím také památku velkého slávisty, internacionála a přítele Brandýsa Oty Hemeleho, který zemřel v minulých dnech. Prosím povstaňte.

Přesné datum vzniku slávistické odbočky v Brandýse nad Orlicí je tak trochu zamlženo, historické prameny jsou v rozporu. Naše kronika, tehdy rukou Staška Bartoše uvádí, že, cituji: “K první schůzce došlo dne 6.června 1981 v hotelu Milenka, tedy třináct měsíců po tom, co zde Odbor přátel pořádal zdařilou besedu se zástupci oddílu kopané TJ SLAVIA Praha, které se zúčastnil známý internacionál Ladislav Ženíšek“. Konec citátu. Naopak, článek ve Zpravodaji města Brandýsa č.3 z roku 1982, podepsaný Staškem Bartošem, dr.Truhličkou a dr.Holubářem uvádí, že členové oddílu OP SLAVIA Praha se poprvé sešli 29.května 1981. Na této schůzce se místní slávisté dohodli na organizované činnosti, která bude směřovat především k systematické pomoci místní Tělovýchovné jednotě SPARTAK, při organizování sportovních akcí. Konec citátu. Oba uvedené dny byly tehdy pátky, takže oba jsou pravděpodobné. O něco později se odbočka stala jakýmsi autonomním oddílem místního Spartaku, Spartak nám tehdy vlastně půjčoval firmu pro možnost pořádání některých akcí. Ještě později jsme dokonce měli razítko TJ SLAVIA Praha Odbor přátel. Jak známo, legální možnost jak založit samostatnou organizaci tehdy ještě neexistovala.

Je obtížné zjistit, kdo poprvé vyslovil myšlenku, sdružit nějakým způsobem brandýské slávisty, protože lidská paměť, je nástroj velice nedokonalý. Faktem je, že kronika uvádí na svých prvních stránkách řadu jmen lidí, kteří byli “u toho”, případně se o něco málo později přidali. Byli to: docent Holubář, doktor Truhlička, Tomáš Kudrna, Miroslav Švec, Josef Zastoupil, Bohumil Morávek, Jaromír Šebetka, Jiří Halama, Věroslav Fiala, Jaroslav Buňka, Zdeněk Držmíšek, Jan Fogl, Josef Vondrka, Stanislav Bartoš, Jaroslav Cejpek, Zdeněk Brejcha, Walter Stöhr, Vladimír Slavík, Karel Václavík, Miroslav Šalda, Josef Jirásek, Jaromír Voženílek, Rudolf Martinec.

První akcí odbočky, ještě ne samostatnou, byla v červnu 81 pomoc Tělovýchovné jednotě Spartak při organizaci žákovského fotbalového turnaje, na který SLAVIA věnovala putovní pohár, sloužící myslím dodnes. V roce 1983 se z tohoto počinu vyprofiloval dorostenecký fotbalový turnaj, který, jako Memoriál Staška Bartoše stále pořádáme, dnes už na krajské úrovni. Bylo to také období žákovských šachových turnajů, pomoci místním turistum při organizaci jejich akcí a podobně.

Odbočka ale přirozeně hledala něco výlučného a jen pro ni charakteristického. Nalezla to v podobě slavných Letních tanečních zábav v zámeckém parku. Ta první se konala v roce 1983 a následovala jich celá řada, kterou ukončila až změna ekonomických podmínek po roce 1989, to především, a také možná, že některým organizátorům tak trochu začal docházet dech. Každopádně to ale bylo mnoho tisíc hodin práce a starostí, na druhou stranu také mnoho nezapomenutelných zážitků a uspokojení z podařeného díla. Především ale, Letní taneční zábavy udělaly obrovský kus práce v propagaci SLAVIE. Zámecký park byl v té době místem setkávání se známými slávistickými osobnostmi – vzpomeňme na jména František Plánička, Antonín Puč, Ladislav Ženíšek, Štefan Čambal, Pavel Hanuš, Ilja Prachař, František Šulc, František Hampejz, Vladimír Vácha, Ota Hemele, Rudolf Jelínek a další.

Slávisté k nám přijížděli také na tradiční besedy, od roku 1980 do roku 2000 se zde konalo 23 besed, tedy včetně těch v zámku. A zase připomenu jména: Máčala, Jareš, Petržela, Neděla, Slavík, Effa, Klusáček, Urban, Nožíř, Štádler, Trnka, Veselý, docent Smetana a další. V roce 1994 a 1995 zde byl například na soustředění “B” tým SLAVIE a myslím, že všichni vzpomínáme na Mirka Stárka, Milana Šterbu a Mirka Šídu i na ty mladé chlapce, z nichž některé vídáme dnes na ligových trávnících. Na dovolené zde byli Ota Hemele a Miloš Štádler a také Jiří Trnka.

Ve výčtu jmen slávistických osobností, kterými jsem vás právě zahltil, chybí dvě jména lidí, kteří od samého zrodu SLAVIE v Brandýse, až do dnešních dnů, ať již jeden, nebo druhý, nebo oba, byli snad u každé návštěvy z Prahy a hlavně v začátcích, udělali pro brandýskou SLAVII mnoho. Jsou to jména doktor Michal Dobiáš a Zdeněk Ročeň. Považuji za svou povinnost, poděkovat jim oběma, ne jen za náš odbor, ale i osobně, za dlouholeté přátelství, které nás pojí.

V prvním desetiletí naší činnosti jsme se zabývali ledasčím, zviditelňovali jsem se tak, jak přicházely nápady a v těch dobách jich bylo dost. Pořádali jsme třeba nohejbalové turnaje, fotbalová utkání příznivců SLAVIE a Sparty, akce pro pionýry, sbírali jsme železný šrot, vysazovali lesní stromky, pomáhali stavět místní školu a podobně. Jezdili jsme také na fotbal, na ligu, na poháry, ale také třeba na Memoriály Vlasty Kopeckého, slávistické karnevaly, schůzky odboček a valné hromady SLAVIE. Další cesty směřovaly do vinných sklepů i do hor. Velice významnou akcí bylo v roce 1991, 12.října, v tomto sále, setkání slávistických odboček z celé republiky. Jak praví kronika: “Alespoň na jeden den se stal Brandýs centrem všeho slávistického dění”. Měli jsme tehdy pocit, že pražská SLAVIA je v naprosté defenzivě a šlo nám o to, pohnout těmi stojatými vodami. A skutečně se to podařilo. Z jednání byly zveřejněny konkrétní závěry, které se pak promítly do života slávistických odboček. Začal opět vycházet Zpravodaj, byly sníženy členské příspěvky. Přijela sem celá tehdejší reprezentace Fotbalového oddílu i Odboru přátel, a s nimi tehdy mladičký Patrik Berger.

V roce 1993 se slavilo 100. výročí založení SK SLAVIA Praha, a to ne jen v Praze v Rudolfínu, ale i tady u nás. Jistě vzpomínáte na slávistické odpoledne začínající fotbalem, mnohým se splnil sen, že jednou uvidí slávistické dresy na brandýském hřišti a co na tom, že to byly dresy, v uvozovkách, jenom XI. pražského Odboru přátel. Odpoledne pokračovalo besedou s Otou Hemelem a Rudolfem Jelínkem a vrcholilo 11. Letní taneční zábavou.

V tomto roce se konala ještě jedna akce, na kterou se vzpomíná, bylo to opékání selete v parku místního zámku.

2.července roku 1994 se konala 12. Letní taneční zábava, která ovšem byla, z důvodů o nichž jsem se již zmínil, poslední. Byla to slavná éra – prostřednictvím této akce byla SLAVIA v Brandýse populární jako nikdy před tím, a obávám se, nebo alespoň dosud, ani po tom. Občasné myšlenky na o oživení této záležitosti nemají, alespoň podle mého názoru, naději. Jistě tedy ne v tehdejší formě.

Obecně byl počátek devadesátých let obdobím hledání, jak reagovat na společenské změny, a to ne jen v Praze. Vzpomeňme například na téměř osmihodinovou valnou hromadu Fotbalového oddílu SK SLAVIA, na korbelovskou éru a změny organizační struktury velké SLAVIE i fotbalového oddílu. Brandýská SLAVIA nepodlehla v té době žádným okamžitým nápadům, šla dál svou cestou, naopak, pojistila si svoji budoucnost, naprosto nezávislou na téměř čemkoliv tím, že se 30. dubna roku 1992 zaregistrovala u Ministerstva vnitra České republiky, jako samostatný právní subjekt – občanské sdružení.

V roce 1994 byla uvedena do provozu sportovní hala při Základní škole a tím se otevřely v životě spolků a organizací ve městě nové možnosti. Hned v začátcích provozu jsme uspořádali SLAVIA CUP – turnaj v sálové kopané, který vlastně později přerostl ve známou brandýskou sálovou ligu. Od té doby také vcelku pravidelně halu využíváme k protažení zchátralých těl, ale také k přeborům odbočky ve stolním tenise i k utkáním v tomto sportu s místními sparťany.

Roku 1996 byla založena odbočka SLAVIE v České Třebové a přestali jsme tak být osamoceni v tomto koutě východních Čech. Přirozeně jsme s Třebováky navázali vztahy, vzájemně se navštěvujeme a nás těší, že se Třebové daří, že je aktivní, a pokud se dá mluvit o východočeské jedničce, kterýmžto titulem nás kdysi poctil Michal Dobiáš, tak už to nejsme my, ale právě odbočka v České Třebové.

Bylo to také období, kdy k nám na členské schůze dojížděli přátelé z Luže a dalších míst Vysočiny a zdálo se, že právě v Luži se podaří založit další slávistickou odbočku. Zřejmě ale, jak opadla euforie ze zisku mistrovského titulu v roce 1996, opadla i chuť přátel z Luže a okolí, dělat něco samostatně.

Pro nás slávisty je rok 1996 památným rokem, vzpomínáme na oslavy titulu mistra ligy v Praze, i tady u nás, ale ani my jsme tehdy nedokázali zúročit tento úspech ve výraznější posílení odboru o nové, mladé členy.

Někdy v roce 1997, po letech hlubokého přemýšlení a příprav, vznikl v Brandýse Spartaklub, takže pro nás i určitý partner. Od té doby se datují vzájemná šachová a kulečníková utkání a již zmíněné zápasy ve stolním tenise. Vcelku Sparťany vyučujeme, i když, například ve stolním tenise musíme buď začít více trénovat, nebo vymyslet změnu pravidel.

V té době jsme se také úcastnili brandýského Bodyguarda. Dnes už na to bohužel nějak nemáme.

Nezapomínáme ani na naše rodiny, alespoň jednou za rok, pořádáme oblíbenou společenskou akci a poznali jsme tak již mnoho hospod v okolí.

31. srpna roku 1998 postihla odbočku velká a nečekaná personální ztráta. V sedmdesáti letech zemřel náš dlouholetý sekretář docent PhDr. Zdeněk Holubář CsC. Teprve tehdy jsme si plně uvědomili, co Zdeněk znamenal pro odbočku, ale i pro mnohé z nás osobně, jako přítel a kamarád. Jeho tolerance, daná ne jen vzděláním, ale i životní moudrostí vynikala a jsou chvíle, kdy bychom si ji měli všichni připomínat.

Koncem devadesátých let přibyly nové aktivity v naší činnosti. Občas kuželky, nyní bowling a také mariášové turnaje pro veřejnost. I my jsme objevili určitý fenomén této doby – jízdní kolo a tak ti z nás, kteří ještě udrží rovnováhu, občas vyjíždí po kraji a v posledních letech, vždy v letních měsících , trávíme s bicykly dokonce celý týden.

Zdá se, že nyní se rodí opět něco nového, alespoň pro nás, – viz dubnová členská schůze, petanque na koberci sice ještě nebylo to pravé, ale až vyrazíme do plenéru, myslím, že nám tato nekontaktní hra, či sport, bude čím dál tím více vyhovovat.

Každý z nás se nějakým způsobem, povětšinou v útlém věku a povětšinou z různých důvodů, stal slávistou. Mnozí si jistě vzpomenete na vyprávění Staška Bartoše jak se on stal slávistou, nebo na takové vyznání Pepíka Říhy, jak byl zasažen, když poprvé v životě viděl SLAVII “na živo” někdy ve dvacátých letech minulého století na stadionu Hohewarte ve Vídni. Ze stejného soudku je i sešívaná gratulace Bohumila Hrabala panu Ruisovi, violistovi Dvořákova kvarteta, kterou Hrabal napsal v roce 1988 a já si myslím, že sem dnes patří. Cituji: “Kdybych měl mladým hráčům SLAVIE vysvětlit, co je podstatou secese, vzal bych je do Národního divadla na Dvořákovu Rusalku. Kdybych měl mladým hráčům SLAVIE říct, jaká byla sportovní móda v secesi, v té době kdy byla založena SLAVIA, ukázal bych jim na jejich dres, který se pořád dneska ještě nosí. A pak bych dodal, že tomuto secesnímu dresu fandí pan Ruis, violista Dvořákova kvarteta, které šírí slávu české, a tedy i světové hudby po kontinentech. A řekl bych těm mladým hráčům SLAVIE, že nejslavnější český centrforvard Franci Svoboda nosil ten slavný dres tak, jako dneska ti mladí hráči SLAVIE, že Franci, když umíral, tak jej navštívili dorostenci SLAVIE a on jim řekl….Hoši, važte si svého dresu, je to pro vás čest jej nosit…., a když umřel, tak byl pochován v tom dresu, který tolik miloval. Když Franci odjížděl na zájezd do ciziny, tak vždycky k svému slávistickému dresu si přibalil i smoking, aby reprezentoval SLAVII i společensky….Pan Ruis, ten, kterému bylo šedesát let, tak kdykoli jede s Dvořákovým kvartetem, bere si s sebou do kufru frak, aby v tomto dresu reprezentoval kdekoliv českou i světovou hudbu, aby s sebou vždycky nesl to slávistické srdce, kterému bylo před týdnem šedesát….Přeji mu ze srdce, aby ještě řadu let hrál s Dvořákovým kvartetem, aby dál chodil na SLAVII, aby dál chodil ke Zlatému Tygrovi a dál svým přátelům vyprávěl ne jen o tom, co je podstatou hudby, ale aby dál i po prohraném zápase, dál věřil své SLAVII. Proto, ať žije pan Ruis, ať žije Dvořákovo kvarteto, ať žije SLAVIA Praha, ta, která si obléká krásný secesní dres.” Konec citátu.

V době profesionálního fotbalu a masivní komercionalizace celého sportu, se může zdát tento citát jako archaismus. Vystihuje snad, podle mého názoru, atmosféru slávistického hnutí, vystihuje naše “srdcařství”, vystihuje ale také obecně rozdíl mezi příznivci SLAVIE a ostatních fotbalových klubů.

Za těch dvacet minulých let, prošlo Odborem přátel u nás více než osmdesát lidí. Někteří zemřeli, někteří se přestali z nějakých důvodů úcastnit života odbočky, přičemž ale, jak věřím, nepřestali být slávisty. Naše členská základna je již několik let ustálena na asi třiceti členech. Je mezi nimi ještě několik členů, kteří, jak se říká, byli “u toho” od prvopočátku. Právě těm patří dnes poděkování za věrnost a oddanost SLAVII a brandýské odbočce – bez nich, bez jejich drobné mravenčí práce, by brandýský Odbor přátel nebyl tím čím je, to znamená spolkem, který snad není úplne zbytečný. Poděkování ale zrovna tak patří všem ostatním členům, současným i minulým, za práci pro odbočku a propagaci SLAVIE, která je ostatně , podle našich stanov, základním cílem našeho spolku. Na místě je také poděkování všem těm, kteří nám kdy pomohli, různou formou, při našich akcích. Byla jich celá řada a nelze je všechny jmenovat.

Chtěl bych také, při dnešní příležitosti, poděkovat jménem odbočky všem sponzorům, kteří svou přízní léta umožňují pořádání dorosteneckého fotbalového turnaje – Memoriál Staška Bartoše, a vyjádřit naději, že nám budou nakloněni i v budoucnosti.

Co popřát naší odbočce k dvacetinám? Snad především, aby ji neopustila atmosféra soudržnosti, přátelství a tolerance, aby začala mládnout, nebo alespoň přestala stárnout, a aby ji nikdy v budoucnosti nepotkal rozkol, který by nedokázala překonat. A nám všem přeji, kromě dobrého zdraví a chuti k jídlu, pochopitelně, abychom se tady, nebo jinde, sešli při oslavě 30.výročí založení Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí.

Vážení přátelé, mé vystoupení nebylo z pohledu historie naší odbočky vyčerpávající a ani si takový cíl nekladlo. Jen stěží lze za dvacet minut popsat podrobně dvacet let. Je ale možné zalistovat v kronikách, i když ani ty nejsou až tak podrobné. Budeme mít možnost podívat se na videozáznam, který, vcelku nahodile vznikal asi tak v posledních deseti letech. Slyšeli jste subjektivní pohled na historii našeho Odboru přátel, který chtěl jenom navodit atmosféru vzpomínek na těch dvacet let.
J.V., květen 2001

20letm

V kategorii

Tento příspěvek zaslal/a admin on 16.6.2009

Diskuze u toho článku je uzavřena.