Cykloexpedice Mšené-lázně 2006

Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí www.opsbrandys.wz.cz Václava Baláše, Miroslava Frydrycha, Přemysla Fučíka, Davida Karpíška, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do Mšeného–lázní, ve dnech 1.července až 8.července 2006. Samé staré pušky – věkový průměr (54) těchto čiperných staříků vylepšil David, neboť se narodil v roce 1980.Když se ve středu 1. února v restauraci hotelu JIŘIČKA Zdeněk Král zeptal, jestli se letos taky někam pojede, odvětil jsem, že samozřejmě a že mimo jiné, pokoříme horu Říp. A tak se i stalo. Předcházelo tomu ale několik přípravných schůzek v naší oblíbené restauraci, ovšem úplně nejdříve hlavně nabídka našeho přítele ing.Milana Neseta, na zajištění ubytování v Lázních Mšené a.s. Milan tam má bohaté kontakty z dob svého aktivního ekonomického života a bylo to znát. Jméno Neset působilo občas jako kouzelný proutek. Když se nám například nechtělo chodit do recepce pro klíče od tenisového kurtu, stačilo se zmínit a kurt zůstal otevřený a síť natažená.
 Plánovali jsme letošní cestu někam do středních Čech a i když tahle oblast patří ze správního hlediska už do Ústeckého kraje, což jsou vlastně severní Čechy, vzali jsme Milanovu nabídku bez váhání a těšili se na ten kraj sopečnatého původu pod Českým Středohořím. Nakonec ale důležitější než kam jedeme, je s kým jedeme, dobrá parta je to hlavní. A tahle dobrá je, což už prověřilo sedm posledních let, jedeme po osmé. Rozhodli jsme se, že letos nebudeme, kromě snídaní, vařit a vyzkoušíme nabídku tamního veřejného stravování, stručně řečeno hospod.

 

Sobota 1. července.

V pátek vydatně prší, ba přímo lije, ale v sobotu ráno, už za letního slunečného počasí, které nás pak pronásledovalo celý týden, nakládáme u kotelny kola a další bagages. Společné foto je už tradicí a po deváté odjíždíme. Pěkně jsme odjeli, ale daleko nedojeli, zase podceněná příprava, příteli Tomáškovi nesvítí na přívěsném vozíku všechno, co svítit má, a tak do Holic pro žárovku. Na rozdíl od Petra, ji tam měli aniž by museli. Pak ještě hradecký Shell, aby motor dobře šel a přes Prahu na teplickou dálnici.

Ve Mšeném nás už očekával Milan, což jsme neočekávali a o to bylo příjemnější. Ubytovali jsme se v Relax clubu, což zní vznešeně, ale není to nic jiného, než areál bývalého učiliště, zvenku nikterak přívětivě působící, ale uvnitř překvapivě zachovalý. Bydlíme po dvou, po třech a kdo se nebál spát s největším chrapounem (MF) nakonec dokonce sólo. Zkrátka moje odvaha byla zcela výjimečně, ale po zásluze, odměněna. Pokoje mají kompletní sociální zázemí, je tady vybavená kuchyň a společenská místnost s televizorem, jsme tady docela sami. Součástí areálu je už zmíněný tenisový kurt s umělým povrchem. Trochu už omšelý, ale na to naše pinkání bude zcela postačující.

Na pozdní oběd jdeme do restaurace U kapličky, na čepu je Budvar 12° a 10°, takže jako doma, raději bychom dali přednost něčemu místnímu a nepoznanému. Hospoda je to „zajetá“, subtilní paní vedoucím asi taky, ale bohužel minutková, tedy ta hospoda. A jak známo, v téhle cenové kategorii jsou všechny takzvané minutkové pokrmy v celé zemi skoro stejné. Zato tady ale mají nahoře v patře „plátno“ a to se v tomto čase, když vrcholí Mistrovství světa ve fotbale 2006, velmi hodí. Hned jsme si s fešnou paní vedoucí sjednali utkání Anglie-Portugalsko (0:0, na penalty 1:3) a Brazílie-Francie (0:1) a dobře jsme udělali, domorodci sem kupodivu nechodí, když nepočítám asi dva místní opilce, takže nebýt nás, tak by tu techniku snad ani nespustili.

Toho dne jsme ještě zvládli krátkou procházku lázněmi. Jsou to lázně slatinné, založeny byly v roce 1796 a dnes rozloženy v sedmi pavilonech. Jeden z nich, Dvoranu z roku 1905, projektoval český architekt Jan Letzel. Jeho nejznámějším dílem je průmyslový palác v Hirošimě, který snad jako jediná stavba, vydržel výbuch jaderné bomby v roce 1945.

Léčí se zde pohybové ústrojí, záněty nervů, pooperační stavy, onemocnění páteře, ploténkové syndromy, no, určitě bychom si vybrali. Milan dokonce i domluvil se zdejším panem primářem, že nám „ušije“ procedury na míru, my jsme ale téhle nabídky nevyužili, protože: kolo, tenis, hospoda a kde bychom na to brali čas, že?

 

Neděle 2.července 1.etapa.

Ujeto 75,31 km, Ø 17,3 km/hod., v sedle 4,19 hod.

Všem se první noc spalo celkem dobře, jen Mirek Frydrych prohlásil, že jemu ne, proto musí jít večer znovu. Ještě před snídaní jsme zaskočili do nedalekého soukromého obchůdku s potravinami. Ten ovšem nebyl na takový nápor připraven a tak třeba tři balíky stejné pitné vody jsme dohromady nedali, takže jednou kojeneckou, však už tam někam směřujeme, tedy až na Davida.

Překvapivě brzo, už před devátou, vyjíždíme. Samozřejmě, že za první cíl byl zvolen Mělník, ale se zastávkou na Řípu. I v tom, že všemi směry se vyjíždí do kopce, připomíná Mšené tak trochu náš Brandýs. Stoupáme do vsi Martiněvsi, abychom pak klesali do vsi Račiněvsi. Silueta hory Říp se objevila brzy. Na otázku, proč se této bývalé sopce říká hora, když je to pouhý kopec, je odpověď těžká, ale snad by se dalo odpovědět heslem na tamním docela odporném kiosku s ještě odpornějším WC: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu má být Říp“. A taky by asi blbě vypadalo, kdyby praotec Čech, který tady kolem capal, lezl na nějaký obyčejný kopec. I tak je ale cesta na tuhle národní kulturní památku pro cykloturistu docela záběr, museli jsme dolů z koňů, tedy snad kromě Davida, tvrdil, že neslezl. Snad je to chlapec pravdomluvný. Na vrcholu bylo docela rušno a otevřena zahradní restaurace, instantní kafe v plastu za 25, razítko zdarma. Dali jsme vrcholové foto samospouští, skvělým kompaktem zn. PANASONIC DMC FX01, který ale ocenil pouze Petr. Rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha má bohatou a dostatečně známou historii i když datum jejího vzniku není docela jasné, doloženo je pouze, že roku 1126 byla obnovena knížetem Soběslavem I. Nám hlavně leželo v makovicích, jak se sem mohl praotec Čech vyškrábat bez iontových nápojů a v  laptích, co ho v nich kreslil Mikoláš Aleš.

Cesta dolů na plné brzdy a to šlo nejlépe Davidovi. Ten si prozíravě, už při vykládání kol v Relaxu, seřídil brzdy tak, že mu zabíraly i páky o pláště jeho horáka. Velmi netradiční, ale účinné!

Času bylo dost a tak pokračujeme dál. Jelo to dobře, takže když vjíždíme do královského věnného města Mělník, zvonili právě poledne. Naše kola směřují nejdříve k zámku, pod nímž je rozlehlá vyhlídka na řeku a do kraje, Říp jako na dlani. Vypadá kouzelně tohle místo, kde se stýká tam u Mělníka tok řeky Labe s Vltavou, říkali jsme si při pohledu dolů. Ale jen do té doby, než jsme objevili, že to není ten známý stok, ale že se díváme na vtok vltavského plavebního kanálu [1901-1905] do Labe. Ten správný soutok je výš proti proudu Labe a odtud není vidět. Pak ještě do Lobkowiczova zámku, alespoň na nádvoří. Nejrušněji bylo v prodejně, Ludmila šla na odbyt, ale českého slova neslyšet. Vinná réva se tady pěstuje už docela dlouho, z Burgundska a Champagne ji nechal přivézt Karel IV.

Byl čas oběda, zámecká restaurace nás nelákala a navíc nikdy ne do první, takže jsme si nedaleko našli restauraci U Beníšků. Posezení ve dvoře s výhledem na bicykly, pestrý výběr hotovek i nehotovek a na čepu Prazdroj, takže doporučujeme. Jen se nedívejte obsluhujícím personálu do očí, přišlo by vám, že si právě dal jointa.

Cestu zpět jsme zvolili trochu jinak, s výhledem ne jen na Říp, ale také na EMĚ (Elektrárna Mělník). Sluníčko jelo naplno, my taky a tenhle souběh byl možná důvodem, který vedl Václava k náhlému použití brzd v balíku. Samozřejmě, že následovala řetězovka, sice bez pádů a úrazů, ale s postižením zadního kola Přemkova celkem zánovního Authora. On by si snad musel pořídit kolo zn. UKRAJINA, prý se na něj nepoužívaly trubky, ale plný profil a plné snad byly i gumy. Sice by se mu dramatické okamžiky nepřestaly vyhýbat, ale kolo by to asi vždycky přežilo. Rozdýchat jsme to museli v motorestu Na Cikánce, poblíž vesnice Bříza. Pstruha tam nabízejí na patnáct způsobů, jestli ho také tak umí, jsme nezjišťovali. Obsluha nepatřila mezi minoritní část naší společnosti.

Do Relaxu jsme dojeli kolem šestnácté a tak sprcha a rychle ke Kapličce, jestli na večeři, nebo na pivo, se po tom parném dni dá uhodnout na poprvé. Přišel Milan, rozloučit se, odjížděl se ženou do Prahy. My ještě na tenis, ale po Budvaru 12° to moc dobře nejde, vlastně ono to moc dobře nejde ani bez něj. Večer se objevil osobně správce areálu a tak jsme samozřejmě pozvali toho dobrého muže na panáka. Poklábosili jsme a dozvěděli se mnoho zajímavého, třeba také to, kdo je ta pěkná kočka s pěknou dcerou, která tady garážuje malého modrého pežotka.

Ještě večer rozhodnuto; zítra jedeme do Terezína.

 

Pondělí 3.července 2.etapa.

Ujeto 71,73 km, Ø 16,9 km/hod., v sedle 4,13 hod.

Startujeme opět brzo, obloha je azuro. Stoupáme nad Mšené a nádherným sešupem jsme v Budyni nad Ohří. V tomhle městečku je nejvýznamnější památkou tzv. vodní hrad. Jeví se ve skvělé kondici, bodejď by nebyl, když do téhle romantizující podoby byl přestavěn v letech 1902-1911. Vážně vypadá jako pravý.

Pokračujeme do Doksan, tady opět krátká zastávka, tentokrát v klášteře sester premonstrátek, ty jsme ale nezahlédli. Tak jako všechny ostatní kláštery u nás, i Doksanský zrušil už císař Josef II., poté byla tahle krásná rozlehlá barokní stavba využívána k různým účelů, řádové sestry se sem vrátili po 216 letech, v roce 1998.

Dál směrem na Terezín to jede dobře, neboť po rovině.

K čemu Malá pevnost sloužila je všeobecně známo, ale teprve na místě, pod dojmem okolí a výkladu průvodkyně si uvědomíte hrůznost toho místa v té době. Pravda, koncentrační tábor Mauthausen nám přišel brutálnější, dá-li se vůbec takhle uvažovat. Protože je normální navštívit v Terezíně ghetto, tak my jsme pod vedením žlutého trikotu prolétli městem jako vítr. Proč? Tak to dodnes netuším, jako asi žlutý trikot netušil, co vlastně míjel bez povšimnutí a my jako ovce s ním.

Přejeli jsme Labe a jsme v Litoměřicích. Krásné a rušné město, nikoliv v rovině. Byl čas oběda a tak na náměstí, vyšlo nám, že druhou hospodou je Radniční sklípek. V předzahrádce se uvolnil stůl pro osm. Většinu zaujal španělský ptáček s různými přílohami, barbary s rýží, Davida pak modré pivo, no a protože jsme v Čechách, tak bylo ve skutečnosti zelené. Kam ten chlapec na ty chutě chodí? Na jídelním lístku byly, světe div se, horké maliny s vanilkovou zmrzlinou, jedna z posledních vášní autora této zprávy, takže sem s nimi. A protože jsme v Čechách, tak maliny byly studené a zmrzlina těžko identifikovatelné chuti.

Náměstí mají v Litoměřicích rozlehlé, dlážděné černým šutrem na placato, jezdit na kole se po tom rozhodně nedá. A tak se ani není co divit, že tady není cykloprodejna. Musím tedy dál na natrženém zadním plášti zn. Ritchey a doufat, že to přežije, jestli ne, tak to si užiju!

Chceme ještě do Lovosic, což je nedaleko, zvažujeme také kudy „domů“. Stejnou cestou by to znamenalo vyšlapat kopec z Budyně a tak přišel nápad (někteří si vzpomenou, čí že byl) že „to objedeme“ přes Třebenice a Libochovice. Nápad to byl neotřelý ale šíleně blbý, zkrátka, jak je to s těmi „nábližkami“ přeci víme, když není delší, tak má alespoň jednou takové převýšení.

Krajina je to půvabná, pokud ji stačíte vnímat přes pot, který z vás teče proudem, ale nakonec Házmburk během hodiny ze všech světových stran, za to stál.

Odpočinek jsme dali v Třebenicích na náměstí. Je to město pod hradem Košťál, při potoku Modla a mají tady na náměstí cykloprodejnu, což bylo oceněno. Co na tom, že plášť na treka měli jenom jeden a ještě od Authora. Pokračujeme přes Klapý, z vesničky tohoto půvabného jména je odbočka na Házmburk, tu jsme ale z pochopitelných důvodů minuli a pokračovali do Libochovic. Město je známe tím, že se tady narodil Jan Evangelista Purkyně. My ale nešli po jeho stopách, spíše jsme hledali cykloprodejnu a zmrzlinu, v obou případech jsme uspěli, ale požadovaný plášť neměli. Po chvíli odpočinku, jsme vyrazili. Jako první David, aniž by ho někdo o to někdo žádal, neřkuli ho vedením pověřil. Tisíckrát omleté „mládí vpřed“ se po tisící ukázalo jako chyba, mládí mělo zůstat na své místě. David vyrazil jako znalec místního kraje a než nám došlo, že je tady poprvé v životě, už jsme uháněli na Louny, což je přesně na druhou stranu, než kam jsme potřebovali. A aby toho nebylo málo, tak u Duban šel Petr, řečeno po cyklisticku, rypákem do asfaltu. Jak se mu to podařilo se neví, odřel se dost i na místech, kde se to zdá býti nemožné, ale jinak byl, chvála přírodě, v pořádku.

A najednou nám začal chybět čas, kolem páté měl totiž za námi do lázní přijet náš pražský člen dr. Michal Dobiáš, jinak také místopředseda FO SK SLAVIA Praha. A tak bylo vysláno spěšné poselstvo, aby hosta jak se patří přivítalo. Já jsem přes vítání, no a David to vzorně odtáhl až do Mšeného. Když jsme byli ve sprše, Michal dorazil.

Na pivo jsme dnes poprvé zašli i s Michalem do lázeňské restaurace. Obsluhuje tam mužatka a možná proto točí velmi slušný lounský ležák a Zlatopramen 11°. Při pivečku jsme probrali všechno možné, pochopitelně hlavně SLAVII. Obětavec Michal odjel večerním autobusem do svého Břevnova a my se přesunuli do Letzelovy kavárny něco pojíst. Vcelku spokojenost, i když nedošlo na zákusek, prý se vypařil kuchař. Doufejme, že do druhého dne zkondenzuje, chceme přijít zase.

V Relaxu pak televize ve společenské místnosti, jeden by nevěřil, s jakým zaujetím se dá sledovat Policejní akademie.

 

Úterý 4. července 3.etapa.

Ujeto 57,07 km, Ø 16,9 km/hod., v sedle 3,21 hod.

Dnes dáme něco „kratšího“, protože za a) někdo vymyslel, že večer budeme vařit a za b) máme toho po včerejšku dost, přičemž za b) je správně. Takže do Roudnice nad Labem a pak do Sportcentra Račice, kde je známá veslařská dráha. Stoupáme ze Mšeného, protože to ani jinak nejde, ale u vědomí, že nás čeká 12% dolů do Budyně, to docela zvládáme. Z Budyně je to nahoru, dolů, vpravo kukuřice, vlevo pšenice a někdy také naopak, ale v Roudnici jsme co by do pedálu šlápl. První dojem z tohoto centra Podřipska byl rozpačitý, město-neměsto, podél silnice charakteristická vesnická zástavba, za ní vyčuhují asi tak jedenáctipatrové bytové domy. Brzy se to ale srovnalo a ještě jsme narazili na cykloprodejnu! Takže zastávka a světe div se, měli dva krosové pláště zn. Ritchey. Jenže, všechno to rázem pokazili: platební karty neberou, čas na přezutí nemají a vůbec byli nasraní, když ty pláště museli sundávat z věšáků. Nedoporučujeme, objíždějte obloukem, o vaše peníze nemají zájem!

Zajeli jsme na Karlovo náměstí a tam, opravdu ve stínu lípy, měníme pláště mého draka. Šlo to rychle, kamarádi samozřejmě pomohli. Přemkovi se ten zachovalejší velmi zalíbil, hlavně „cena“ byla zajímavá, na tu on obvykle velmi slyší, ale po několika poznámkách usoudil, že mu to za to nestojí a vrátil ho do odpadkového koše, kam byl původně bez třídění odložen.

Náměstí je tady z kopce a to dost a dlážděno černým šutrem na placato, už je to jasné: v Litoměřicích, Lovosicích i v Roudnici to dělal jeden chlap. Má to sice patinu, ale ani tady se po tom na kole jezdit nedá, chodit snad, ale blbě. A najít tady bankomat jedné velké a známé banky? Větší šanci má sněhulák na Sahaře.

Bylo před polednem a tak odjíždíme do Račic. Já už na novém obutí klidnější. Jenže jsme vyrazili za nováčkem a to bylo špatně, ne snad, že by to bylo pravidlo, ale ten den se to podařilo celkem třikrát. Davidova snaha stále něco řídit je všem velmi sympatická a že se to občas nepodaří? Všichni jsme nějak začínali…

Račickému sportovnímu centru dominuje veslařská dráha, je to docela mohutné dílo, i když z podezdívky plotu, který jej obepíná, přehlédnutelné. Už tady bylo docela rušno, koncem týdne začne Mistrovství Evropy v rychlostní kanoistice seniorů. Je ale čas oběda, tak do první, protože žádná druhá tady není. Je ale dobrá, sedíme na terase s výhledem na kanál, uvnitř je dokonce bowlingová čtyřdráha zn. Brunswick®. K obědu byla česnečka, brokolice, těstoviny, ale také steaky. Pak si šel bowlingový „B“ tým brandýské SLAVIE zahrát o mistra Mšeného-lázní v 29. kalendářním týdnu. Kdo se jím stal jsem nezaznamenal a ani to není důležité, zvítězil sport a hlavně, že je mír, jak říká ZB. Určitě největší radost měl ale Petr, našel se tam v nějakém žebříčku, snad mezilesního přeboru. Ani bych se o tom nezmiňoval, ale když to tak strašně stál…

Na zpáteční cestu jsme se rozdělili, Přemek s Vaškem jeli do Roudnice, Přemek tam má kamarádku, zda-li o ní ví jeho Boženka?, další domů a poslední my, vyznavači bowlingu. Samozřejmě, že jsme se strefili do nejkopcovitější možnosti. Cestou se mi na mobilu objevil Tomáš Kudrna a protože telefonování z kola postrádá komfort a možná se to ani nesmí, zpět jsem mu nevolal, předpokládaje, že se zítra objeví ve Mšeném. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme po sjezdu z Charvatce zahnuli do lázeňské restaurace a tam už popíjeli Tom s Karlem. Tom „Louny“, Karel šumák. Bylo od nich hezké, že se za námi přijeli podívat, i když jen na krátko, ani jsme jim nestihli ukázat náš camp.

K večeři udělal Mirek Švec s kolektivem buřtguláš. Zřejmě léta praxe způsobila, že i z tak prostého pokrmu umí udělat téměř umělecké dílo. Nebo že by to bylo těmi pomocníky? Brambory byly opět kalibrované.

Pak ke Kapličce na plátno – Německo-Itálie 0:2, nic moc. Uléhali jsme po půlnoci.

 

Středa 5.července,státní svátek, 4.etapa.

Ujeto 93,25 km, Ø 18,3 km/hod., 5,04 hod.v sedle.

V sedm ráno nikde ani živáčka, tak jsem vzal cestovní kompresor a šel foukat kola u auta. Ono by to nebylo moc platné, protože ten krám z hypermarketu skoro nefouká, ale rámus dělá jako motorová pila. Však se také za chvíli hrabali z pelechů.

Protože ráno bývá moudřejší večera, přeměřil jsem na mapě ještě jednou trasu do Libiše a hle, vyšla mi jedna cesta na mizerných pětatřicet, místo včerejších padesáti. Jak jsem to já popleta mohl včera měřit? Hned jsem to kamarádům ohlásil a bylo rozhodnuto: jedeme k Jendovi Maikovi. Vyjíždíme do letního dne, Václav má opět úspěch, když nabízí mazivo s maximální ochranným faktorem proti UV záření. Nikoliv na řetězy, ale na naše lepá těla.

Stoupáme na Charvatce asi v půl deváté. První zastávka je u motorestu Na Cikánce, na pstruhy na patnáct způsobů je ještě brzo. Ve Veltrusích opravují silniční most a tak ještě kousek do Nelahozevsi, tady se narodil hudební skladatel Antonín Dvořák. Už z dálky je vidět zámek Lobkowiczů. Tak na chvíli tam, pár fotek (poprvé použita Lumixova samospoušť) zpět do Veltrus a po starém železném mostě přejíždíme Vltavu. Zámek ve Veltrusech míjíme, zastavíme se snad cestou zpět a pokračujeme na Neratovice, už jen velmi mírně zvlněnou krajinou. Zastavujeme ve vesnici Obříství, u Králů. Na obyčejnou venkovskou hospodu docela výběr, přiměřené ceny a všem chutnalo. Takže doporučujeme, jen si nesmíte moc podrobně prohlížet kuchařovy kalhoty, mysleli byste si, že je to automechanik na konci pracovního týdne. Až venku jsme si všimli vodoznaku, podle kterého byl v roce 2002 v téhle hospodě metr vody. Nejdříve nám nebylo jasné, kde se ta voda tady vzala, když Labe je ještě daleko, neuvědomili jsme si ale, že meandruje až sem a ještě se prý tehdy do Labe tlačila voda z nedalekého Vltavy, k soutoku to je tak pět kilometrů vzdušnou čarou.

Dobře najedeni i napojeni, i když jen Staropramenem pouhých 10°, pokračujeme do Libiše a jsme tam za chvíli. Na Jendu Maika jsme se pozeptali v první hospodě a odpověď zněla: to je ten slávista, tak pořád po hlavní, to nepřehlédnete. Taky že jo. Už z daleka září naše barvy, červená a bílá. Ani zvonit jsme nemuseli, Jenda nás už očekával. Těžko vyjmenovat, co je tam červenobílého, jednodušší je konstatovat, že všechno, i ten komín. Usadili jsme se do stínu „slávistické restaurace“ a povídali se sympatickými manželi Maikovými, přirozeně hlavně o Slavii. Docela nás dojalo, když nás všechny Jenda obdaroval vlastnoručně vyrobenými dózami na kávu, jak jinak, ve slávistických barvách. My se revanžovali publikací o Brandýse a lahvinkou ostřejšího nápoje. Stejně jsme ale měli pocit, že jsme zůstali dlužni. Kolem třetí jsme se rozloučili, ještě musíme něco ušlápnout.

K našemu překvapení fouká do zad, zatím jsme měli pocit, že ať jedeme kterýmkoliv směrem, fouká protivítr. Když už jsme u toho, tak já mám tenhle pocit úplně vždycky, už mnoho let. Zastavujeme ve vesničce Zlosyň. Zdeněk tady bude hledat kamaráda, kterého mnoho let neviděl. Ještě netušil, že kamarád mezi tím zemřel.

I teď míjíme zámek ve Veltrusích, krásné baroko, ale čas nám nedovolil podívat se dovnitř. Přijíždíme do Velvar a odpočíváme ve stínu nikoliv lípy, ale radnice. Ten chlap, co dláždil náměstí v Litoměřicích, Lovosicích a Roudnici, makal i tady!

Už to není rovina jak u Neratovic, ale nahoru dolů. Přijíždíme do Poštovic na náves a zastavujeme u prodejny potravin, je státní svátek a tak pochopitelně zavřeno. Nechovali jsme se nijak tiše a tak vykoukli manželé Kouřilovi, jestli jsme je dokonce nevzbudili a v tu ránu prodejnu otevřeli, i když zrovna kasovní trhák čekat nemohli. Tak až pojedete přes Poštovice, zastavte se, jsou tam milí lidé.

Domů už to není daleko, na cyklocomputeru mám skoro devadesát, což jsem mezi námi očekával, bude ale ještě někdo mým měřením věřit? No uvidíme. Překonáváme poslední hřeben a sjíždíme do Mšeného. Večer je fotbal, tak přímo do Relaxu, do sprchy a tak. Na večeři jdeme do Letzelovy kavárny, tam se nám docela zalíbilo. Vedle, ve velkém sále, se připravuje jakýsi taneční večer, soudě podle dvou amatérů, kteří tam tahají kabely a vypadají jako muzikanti.

I při naší skromnosti, je nám snad vrozená, jsme nemohli přehlédnout zvýšený zájem mnoha dam o naši osmičlennou skupinu. S velkým sebezapřením jsme odolali všem svodům a dali přednost fotbalu Portugalsko vesrs. Francie.

Zmíněné dámy byly velmi zklamány, ovšem zbytečně, netušily totiž, že naše taneční umění je prachbídné a ostatní umění už na potkání nepředvádíme.

Fotbal bez prodloužení a tak před půlnocí zaléháme, docela dost po dnešním dnu zmoženi.

 

Čtvrtek 6. července, státní svátek, 5.etapa.

Ujeto 59,00 km, Ø 15,9 km/hod., 3,41 hod. v sedle.

Anarchisti si vyhlásili odpočinkový den! Kdy zjistili, že jsou „unaveni“ mi není známo, večer o tom nepadlo slovo, o to větší to bylo ráno překvapení.

Takže dnes jen ve dvou, tím druhým hrdinou je Přemek.

Pojedeme do Loun, když nám tak chutnají a navíc, na východ jsme ze Mšeného ještě nejeli. Zase je krásný den, 28° – 30° Celsiových dle Radiožurnálu.

První zastávka je v Peruci, tady se nachází památný dub, u kterého, jak praví pověst, potkal kníže Oldřich prostou dívku Boženu, jestli to nebylo naopak. Dub není přímo v obci, ale v kopci pod ní a ze silnice č.239 ho nelze minout. Místo je lidskou rukou upravené a zřejmě nanejvýš vhodné k meditacím. Alespoň my jsme tam zastihli madam v poloze, která na meditaci vypadala a když ani neodpověděla na náš hlasitý a dobře artikulovaný pozdrav, byli jsme si skoro jisti, že je mimo.

Tenhle chlapík má snad už tisíc let, první zmínka je z roku 1004. V poslední době přežil dva požáry a to na něm zanechalo stopy, je spoután ocelí a ulehčili mu od některých větví.

Cesta od dubu dál klesá, aby znovu stoupala, překonáváme ještě dva hřebeny a pak už jen několik kilometrů klesáme do Loun. To se dá vychutnat, když zapomenete, že se taky někudy musíte vrátit.

Královské město Louny překvapilo náměstím, je dlážděno klasickou žulovou kostkou. Všechno se to tím černým šutrem na placato asi stihnout nedalo. Je po desáté a na náměstí celkem pusto, pravda, je státní svátek a pak co vlastně tady, když už ho mají okoukané. A taky tady není hospoda, natož aby byla otevřená a měla zahrádku. Centrum je ale moc hezké, zachovalé, najdou se i původní gotické domy. Takhle výstavní radnici mají málokde.

Po hluboké úvaze volíme cestu zpět stejnou trasou, usoudili jsme, že je to prašť, jako uhoď. Ještě pár fotek pivovaru, když se jejich produktem napájíme. Někdo by řekl, že dál od centra je to samej cikán, já ale píšu, že potkáváme hodně spoluobčanů Romů.

Začíná makačka, stále nahoru, mezi tím odskok do Blšan, byly to ale „falešné“ Blšany, zrovna jako byly v roce 2003 falešné Hoštice u Třeboně. Fotbalové Blšany jsou docela jinde. Tak tohle navigační faux pas bych na sebe neměl vykecat, když už to na Přemka nesvedu, říkáme mu sice občas rys ostrovid, ale je majitelem průkazu ZTPP, prý na oči.

Šlapeme nahoru, Přemek lehce, já těžce, až to už nešlo, takže dolů z koně. A tohle nás čeká ještě dvakrát. Hospoda U dubu v údolí pod vesnicí Peruc je zavřená a tak až do Peruce. Tady mají zemědělské muzeum, Náměstí Emila Fily a na něm otevřenou hospodu se zahrádkou. Do Mšeného už je celkem vodorovina a nedaleko, tak jsme zasedli.

Kamarádi tvrdili, že celé dopoledne strávili na kurtu. Je to možné, opálení byli.

Někdo, asi náš mladý přítel, dostal nápad , že bychom mohli do Roudnice na bowling, zahlédl někde reklamu. Tentokrát by bylo lépe, kdyby koukal jenom na cestu, protože v téhle herně si lze představit mnohé, ale bowling obtížně. Kuželky na šňůrách, dráhy osvětlené ultrafialovými lampami, tak rychle mizíme a to do lázní na večeři.

Dnes není fotbal, tak sedíme na nádvoří Relaxu a dopíjíme desetiletý španělský koňak, ten je letos místo Metaxy. Tím pádem se spalo velmi dobře.

 

Pátek 7. července, 6. etapa.

Ujeto 52,13 km, Ø 17,00 km/hod., 3,02 hod. v sedle.

Startujeme v obvyklou hodinu a tentokrát bez pevného plánu. Prvním postupným cílem bude královské město Slaný. Všeobecně o něm víme, že se tady vyráběly baterie, tehdy jistě pro celou Varšavskou smlouvu a Čínu.

Cestou, v touze po poznání, zastavujeme u chmelnice a někteří z nás vzpomínají, jak se na sklizni této, snad nejdůležitější plodiny na světě podíleli. David poslouchal s otevřenou pusou. Už je to dávno.

Městečkem Zlonice jen projíždíme, i když je tady železniční muzeum a památník Antonína Dvořáka. Etapa je to v našich očích horská, srovnatelná s tou včerejší.

Ve Slaném až na dotaz „Otče, kudy na rynek?“, jsme narazili na pěší zónu a za chvíli jsme tam. Náměstí se tady jmenuje po tatíčkovi Masarykovi je dlážděno normálně a dají se tady sehnat i nějaké bankomaty.

Ještě před tím se telefonicky ozval kamarád, bývalý brandejšťák a zavilý odpůrce sokolovny, Honza Budínský, jinak šikovný pražský architekt. Je na cestě za námi.

Zasedli jsme do hotelu Hejtmanský dvůr**** (to je hvězdiček co?), který má zahrádku, příjemnou servírku, ale nevede minerální vodu! Copak by tomu řekl pan Maurer? Asi jim necháme nějakou tu hvězdu umáznout. Tady nás Bůďa lehce našel. Jako vždy, byl v rozverné náladě, což dokazují fotografie pořízené již zmíněným skvělým PANASONICEM. Jinak je to neposeda, za chvíli se už loučil.

David se rozhodl, že se z Honzou sveze do Prahy a pak vlakem domů, zítra bude překážet na nějakém turnaji v malé kopané. My jsme se rozhodli, že ještě zůstaneme a do Mšeného pojedeme přes Velvary. O co jsou tady kopečky mírnější, o to je tady větší frekvence dopravy, obzvlášť kamionové. Že jsme to prokličkovali bez ztrát na hrdlech a majetcích je malý zázrak.

Ve Velvarech odpočíváme opět nikoli ve stínu lípy, ale radnice a přemýšlíme o obědě. Dnes se nikomu nechce hledat hospodu. Ukecaný domorodec na sebe nenechal dlouho čekat a nasměroval nás na osvěžovnu nedaleko náměstí. Hotovky kolem padesátky, co bylo na čepu si už nepamatuji, kuchař doporučoval vepřový závitek na smetaně. Tak jsme ho poslechli a dobře udělali.

Zpáteční cesta je spíše do kopce, zvláště ten závěr nad Mšené je „výživný“. Vzhledem k tomu, že je to poslední etapa, asi už přežijeme.

Celkem se ale ty kopečky tady jezdit dají, jak jsme na vlastní nohy zjistili, když vyjde počasí jako nám. Je to zajímavý kraj, plný historie a třeba některé místopisné názvy vesniček jako Zlosyň, Netěš, Nížebohy, Netřeba, jsou přeci nádherné. Určitě bychom se sem vrátili rádi.

Večer decentní rozlučka v Letzelově kavárně a pak vydatný spánek. Druhý den dopoledne balíme a odjíždíme a aby se doma nelekli, tak ještě na oběd do Hradce Králového, místní části Třebeš, do bezvadné hospody (například pečená kachna za stovku) kterou jsem, k údivu hlavně mé rodiny neznal.

Fotky:http://www.slaviabrandys.cz/?page_id=862&album=CykloMseneLazne2006 

Zaznamenal Josef Vondrka

v prosinci 2006

V kategorii Cykloexpedice, Naše aktivity

Příspěvek zaslal/a admin on 4.7.2009

Štítky: , , ,

Diskuze u toho článku je uzavřena.

Další příspěvky