Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí (http://opsbrandys.wz.cz) (pozn tč localhost/slavia) Václava Baláše, Miroslava Frydrycha, Přemysla Fučíka, Karla Kopeckého, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Petra Tomáška a Josefa Vondrky (věkový O 57,1 let) do Rakouské republiky ve dnech 22. července – 30.července 2005.

V Rakousku jsme sice byli už v roce 1999, jeli jsme tehdy Dunajskou cyklostezkou z Pasova do Vídně a tak letos, po létech tvrdé přípravy, můžeme volit obtížnější záležitost a sice Tauernskou cyklostezku aneb „Alpy po rovině“. Tento cíl byl zvolen pravděpodobně po dojmem „placky“ Žitného ostrova, kde jsme byli vloni.

Na přípravných schůzkách u piva v hotelu JIŘIČKA postupně krystalizoval tým deseti slávistů, z nichž se dá při troše představivosti devět charakterizovat jako cyklisté a jeden jako řidič. Bohužel, v úterý před odjezdem to vzdal Karel Täuber. Vedly ho k tomu zdravotní důvody, které jsme chápali, i když ještě v neděli na tenise se zdálo všechno v pořádku a do Österreich měl „našlápnuto“. Skoro současně s Karlem to vzdal také David Karpíšek, zvaný KARPA, jehož důvody byly v tu chvíli méně jasné, no, snad nešlo o jeho dočasnou mentální inkompetenci. Tím se stalo, že letos nebyl v naší partě nikdo nový, jeli pouze ostřílení borci, viz výše.

Nové bylo to, že jsme po několika letech zariskovali, zcela dobrovolně se vzdali pevné střechy nad hlavou a objednali na trase kempy. Představy byly takové, že bude stejně skvělé počasí jako v roce 1999, spát se bude dílem v obytné AVII Mirka Frydrycha a dílem ve stanech. Není známo, zda ti, kteří měli nocovat v AVII, si v tom okamžiku uvědomovali, že hypersomnií rozhodně trpět nebudou. Nové bylo také to, že všichni účastníci měli k dispozici manuál s názvem Chceš být na Salzachu v pohodě? Pak nezapomeň doma na piáně:. Patrně přispěl k tomu, že všichni měli všechno, dokonce i přítel Tomášek byl vybaven finanční hotovostí v různých měnách.

A tak snad můžeme vyrazit.

Pátek 22. července.

Je odpoledne, v Zell am See naměřili 9°C, alespoň že plus a webová kamera ukazuje pouze mlhu…

Ve 14:00 odjíždí z Brandýsa nad Orlicí MAZDA s vlekem a ti co zdrhli dříve z práce, o hodinu později AVIA a já, neboť jsem zdrhnout nestačil. Protože cesta na Prahu přes Pardubice je po všech stránkách výhodnější, jedeme přes Hradec Králové. Zdá se, že to nebude nijak náročné, první zastávka je už v Běstovicích, nikoliv proto, že by Karel už chtěl kouřit, ale proto, že Mirek zapomněl doma na piáně invalidní označení vozu a příslušný doklad. Ne že by na ně měl nárok, ale co kdyby nám to usnadnilo život… Od Chlumce nad Cidlinou až kamsi za Lovčice míjíme v protisměru kolonu, obvykle to bývá signál, že průjezd Prahou nebude úplně hladký, naštěstí tomu tak nebylo. Do Přimdy, do hotelu stejného jména jsme dorazili okolo jedenadvacáté hodiny. To je ten hotel eternitem pobitý, mnozí ho znají z dob, kdy se ještě kolem něj jezdívalo do Němec. V hotelové restauraci jsme něco pojedli, někteří lehce, jiní Katův šleh, popili GAMBRINUS a PRAZDROJ a odebrali se do svých komnat. Ty vcelku odpovídaly ceně 160,- Kč za postel a noc a co asi za ty prachy tak můžete chtít, že.

Pokud se ráno informace sešly správně, tak nejdunivěji hřměl Mirek Frydrych, Karel si ho ale vybral dobrovolně, nic zlého netuše, bylo to poprvé, co s ním spal.

Sobota 23. července.

Vstáváme v 5:30, abychom v 6:00 vyjeli, což se kupodivu podařilo. Už se ale nepodařilo zastavit se v Čechách na snídani, což bylo v prvoplánu. A přitom skoro všichni věděli jak na to, ale jenom hubou. Až v Německu, na dálničním odpočívadle u MNICHOVA vaříme kafe a k tomu „buchty od maminky“, ty vybalil Zdeněk a byly od jeho manželky a byly výborné. Cesta ubíhala docela dobře, pochvalovali jsme si s Vaškem pohodlí v obytném prostoru AVIE, to jsme ani nečekali.

Někdy po poledni se objevila světle zelená hladina řeky INN a panorama ALP. Potvrdilo se sice, že jedeme správným směrem, ale v tu ránu jsme „zakufrovali“ a ten správný směr jsme opustili, protože jsme se objevili v RAMSAU, to ale nebylo v plánu, natož v prvoplánu. Vracíme se přes hřeben a zastavujeme u KRIMMELSKÝCH VODOPÁDŮ. Jsou snad největší toho druhu v Evropě, což jsme ani nezkoušeli změřit, stačil nám pohled zdola a okecali jsme si to šetřením sil na kolo atd.

Pak už míříme do WALD im PINZGAU, tam se utáboříme. Kemp se jmenuje zajímavě: S.N.P. Usoudili jsme, že Slovenské národní povstání to znamenat asi nebude, i když, kdož ví, například nějaký pan Nowak tady má muzeum minerálů. Kemp je z kategorie „komorních“, vybaven moderním sociálním zázemím, včetně sušárny na lyžařskou výstroj. Lyžovat tedy nehodláme, ale hodit by se mohla, jestli nepřestane pršet. Všude je blízko, což jak se později ukáže, ani neumíme ocenit. Sprcha? Automat za1 €.

Naštěstí přestalo pršet a tak malá procházka po okolí, dokonce jsme stihli závěr fotbalového utkání zdejšího „mezilesního“ přeboru. Kolem mnoha domů jsou ještě pytle s pískem po nedávných záplavách. Úzkokolejná železniční trať, táhnoucí se podél SALZACHU tímhle nádherným alpským údolím až kamsi k Zeel am See, je na některých místech podemletá a mimo provoz. Zaujalo nás také sportoviště s několika asfaltovými drahami, až ráno se potvrdilo, co jsme tušili, že jde o místní mutaci curlingu na suchu. Docela se místní chlapíci v tyrolácích bavili. Byla totiž neděle.

Večer, když jsme mimo jiné, požili několik panáčků tekutého sedativa a trochu točeného piva zn. PRAZDROJ, zalehl každý tam, kam byl určen. Noc byly klidná, zdá se, jako kdyby Mirkovi už chrápání nešlo jako za mlada. Rozhodnutí o tom, kdo si zítra musí odpustit potěšení z jízdy na kole a chopí se volantu Mazdy, bylo ponecháno na ráno, snad ještě platí, že bývá moudřejší večera.

1. etapa – neděle, 24.července (slavný to den)

Z Kaprunu je to do BRUCKU, cíle dnešní etapy, už jen pár kilometrů. Tam se také šťastně všichni sjíždíme v kempu, máme tam rezervaci. Je to trochu jiná kategorie, samý HYMER, asi tisíc stanů a tak tu naši AVII „píchli“ až na kraj, sice k tenisovým kurtům, ale do sprch je to alespoň kilometr. Národnostní složení? 80% Holanďané, 20% Němci, jedna rodina Dánů a nás osm Čechů. Dlouho nám vrtalo hlavou, nač vozí Holanďané na karavanech kola, když je na kole nikdy nepotkáš. Až tady jsme pochopili – jezdí na nich ráno za hygienou a pro housky!

Po výborné večeři, pečené vepřové maso s brambory a zeleninový salát dle Švece, ostatně to vepřové taky, „šla“ na stůl láhev METAXY****** , už sedmá, ne ten večer, ale od doby kdy takhle jezdíme. Zkrátka, každý rok mám narozky. Sedět se dá venku, až později, když už svět byl růžový, začalo pršet.

Kdo překvapil? Přítel Petr Tomášek novým žlutým trikotem. Hledali jsme v tom nějakou symboliku či alegorii, ovšem marně. Kdo nepřekvapil? Přítel Přemysl Fučík, hází mu zadní kolo.

Etapa – neetapa, pondělí 25. července.

Pojedeme tedy jak se říká na Grossglockner, ale přesně je to na Grossglockner Hochalpenstrasse, ze které prý bývá Grossglockner taky někdy vidět. Tahle vyhlídková silnice byla postavena v roce 1935, má letos kulaté narozeniny a na svou dobu to bylo špičkové technické dílo. No a pokud jste si mysleli, že na kolech, tak děkujeme za uznání našich kvalit, ale musíme vás zklamat, takovou formu už dávno nemáme.

Při klobáse z Poličky jsme usoudili, že když už jsme tady a je na to počasí… Takže Mazdou znovu nahoru, potíž je v tom, že do té se všichni nevejdeme a tak se dělíme na dvě party. V té první je Petr, Mirek Švec , Vašek, Zdeněk a já. Zda-li pak někdo z nich tušil, že žádná druhá parta už nebude? Každopádně z toho byli později podezříváni. Domluvili jsme se tak, že až bude první parta na KAISER-FRANZ-JOSEFS-HÖHE (vyhlídka císaře Františka Josefa), zavoláme si, Petr se vrátí pro druhou partu, která mezi tím pěšmo projde mýtní branou, abychom takto vtipně ušetřili 26 €.

Cesta to byla dlouhá, což jsme asi podcenili, tedy přesněji to podcenili ti, kteří tady už byli a tak ať si to taky přeberou. Petr pak volal Mirkovi Frydrychovi, ten se ale nehlásil. Když jsme se pak všichni sešli, nebylo to zrovna šťastné shledání. Začaly dohady, kdo měl volat a nevolal, kdo měl být na příjmu a nebyl, zkrátka nám bylo naznačováno, že jsme se na ně vykašlali, každopádně hustá atmosféra! I když to tak (čestné pionýrské) nebylo. Ani se není co divit, nahoře to byl zážitek skoro adrenalinový, už je nám jasné, proč je silnice v zimě a v noci celý rok uzavřena.

Vyhlídka Františka Josefa je takový alpský VÁCLAVÁK, alespoň co se počtu turistů týče. Je tam parkovací dům o několika patrech, restaurace, krámky s předraženými suvenýry a archa NOEMOVA, co jiného by loď v nadmořské výšce 2369 m asi mohla znamenat. Pak je tam také výhled na ochočené sviště, na nejdelší alpský ledovec jménem PASTERZE a snad taky na Grossglockner. To ale bohužel, nemůžeme potvrdit. Nám se nepředvedl. Prý by to napoprvé byla velká klika a tu dnes zrovna nemáme anebo jsme si ji vybrali už ráno, s naší drahou AVII.

V kempu bylo pořád ještě společensky husto a tak na kola a do ZELL am SEE. To je těch 19,3 km. Cestou jsme si vyzkoušeli brod, nemělo to ale moc styl, nebyl totiž přes dravou horskou bystřinu, ale zatopeným podjezdem pod jednokolejkou.

Tohle známe středisko u jezera je půvabné, kombinace plachetnic na jezeře a alpských vrcholů nás vždy osloví. Tady by se dalo „pobejt“. Není tady ani moc turistů, ti sem přijíždějí především v zimě, ale muslimové, ti ano. Objíždíme celé jezero, jsou tady dva kempy a zdají se nám útulnější, než ten náš v Brucku. Při jedné zastávce byla provedena kontrola povinné výbavy kol účastníků dnešní projížďky, se zvláštním zaměřením na osvětlení. Jaké to překvapení, když se zjistilo, že světlo předsedovo nesvítí! Dost se všichni bavili a zlomyslně mu připomínali autorství cyklistovy rukojeti s názvem „Chceš být na Salzachu v pohodě“, kde je osvětlení jmenovitě uvedeno. On se vtipně bránil tím, že žádná noční etapa není v plánu, ale nebylo mu to nic platné, posměškům neušel.

K večeři byl smažený hermelín a brambory z trati Mostek, tradičně dodal Zdeněk. Jestli se ten sýr obaloval nebo byl v tomto stavu až sem dopraven, jsem nepostřehl, každopádně byl výborný. Později, při posezení v AVII, diskuze na téma, zda Přemkova „bezovka“ může obsahovat metylalkohol. Přemek tahle obvinění rázně vyvrátil slovy, že už toho napálil potoky a všichni, kteří požili, jsou ještě mezi námi. Atmosféra už byla normální a tak snad všichni usínali celkem spokojeně, pokud si ovšem neuvědomili, že na WC je to skoro kilometr.

2. etapa – úterý 26. července.

Největší krpál této etapy, avizovaný vynikajícím atlasem cyklostezky (sehnal jsem ho já) přichází za městečkem LEND. Ještě snad jedno procento a převracíme se na záda. Nejde to jinak, dolů z koňů a tlačíme. Při pozdější zastávce si svatosvatě slibujeme, že to na sebe nevykecáme. To trápení ale stálo za to. Shora jsou parádní výhledy na krajinu a technické stavby, silnici a železnici. Zvláště nad SCHWARZACHEM. Při sjezdu do údolí konečně kravičky skoro na dohmat. Jsou hezky vybarvené, ale ani při sebevětší představivosti se o fialové nedá mluvit. Přesto fotím a mezi tím mi všichni ujeli. Je to tak, „kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi“. Ve Schwarzachu je moc hezká radnice a taky BILLA a právě tam máme kontaktní místo s doprovodnou suitou. Klukům se podařilo bezvadně zaparkovat a kdybychom nekoukali na ty kopce kolem, tak to tady vypadá jako u BILLY v České Třebové. Vašek uvařil speciální gulášovku – pozor při prvních šlápnutích , abychom neutrhli pedály, tak byla vydatná.

Pokračujeme do BISHOFSHOFENU. Sice se tady zrovna neskáče Turné čtyř můstků, přesto si ale městečko prohlédneme. Bezvadný výhled na skokanské můstky našel Mirek Švec na místním hřbitově. Tím pádem se tam nemusíme sápat. Odpočíváme u kostela, je to typický alpský kostel, vysoký, se štíhlou táhlou věží. Tento styl má a hlavně asi v minulosti měl, praktický význam, kostel byl z daleka vidět, zvon byl daleko slyšet a nedržel se na něm sníh. Dnes s tím je ale potíž, tyhle kostely nedostanete do „foťáku“ ani na výšku. Pak ještě na Ireml Strasse na výbornou zmrzlinu, tady je všude výborná, kopeček sice za 0,80 €, což je asi 25 korun českých, zato to ale není kopeček, ale kopec.

Do cíle dnešní etapy PFARNWERFENU to je asi deset kilometru. Cyklostezka tady jde po silnici, hlubokým sevřeným údolím. Za jedním z tunelů si nenechavé ručičky Mirka Frydrycha pohrávaly se silničním telefonem pro rychlou pomoc v nouzi. Jaké bylo jeho překvapení, když se z něj ozval hlas v cizí řeči! Zřejmě si chlapec myslel, že je to jako u nás, tyhle věci sice existují, ale nefungují. Co nám zbývalo při našich cizojazyčných znalostech, které se rovnají nebo jsou menší než nula, museli jsme na kola a svižně pryč.

V kempu VIERTHALER máme rezervovány dva čtyřlůžkové bungalovy, jeden bratru za 37 €. Na slušnou postel se už všichni těšíme. A slušné byly. Bungalovy jsou kompletně vybaveny, kromě sociálního zařízení, ale tam je to pár kroků. Je to malý rodinný kemp v pěkném místě, na břehu Salzachu, s výhledem na Tenneské hory. Večer se spustil liják, ale to nás už nerozhodí, ráno bude hezky. A taky bylo.

3. etapa – středa 27.července.

Jedeme do prvního kontaktního místa, kterým je městečko GOLLING. Bez problémů nacházíme prázdné parkoviště a protože do dvanácti máme ještě hodně času, jdeme na prohlídku. Nějakou mimořádnou pamětihodnost jsme sice nezaznamenali, ale přesto je to městečko půvabné, ostatně jako všechna, kterými projíždíme. Velké domy, tedy na naše měřítka, malý tady snad nenajdete, malá okna. Z hlavní ulice výhledy na dvoutisícovky v okolí, prostě paráda. A tak preso v předzahrádce za 1,90 €. Pro představu „nákupního koše“: rohlík u pekaře stojí 0,50 €, v těch velkých kšeftech je samozřejmě lacinější, kilový bochník chleba 2,50 €, Mazda6 30000 €.

Peloton dorazil skoro přesně v poledne a v pořádku, jen dosti „orosený“. Dle vyprávění přímých účastníků, etapa to je sice krátká, ale o to hrbatější. Že dnes nejedu, mne už mrzí o trochu méně.

K obědu se podává vynikající pytlíková polévka. Aby ne, vařil jsem jí já. Po krátkém odpočinku chlapci do sedel a my za volanty.

Kemp, kde máme dnes rezervaci jsme našli celkem lehce, na jedno zeptání. Je asi 3 kilometry za HALLEINEM a jmenuje se AUWIRT. Je to menší kemp, bezvadně upravený s moderním sociálním zázemím, sprchy jako obvykle na žeton za 1 €. Přijeli jsme brzy a tak beru kolo a jedu partě naproti. Sjeli jsme se na kruháku v Halleinu, času je dost, kudy do kempu víme, tak do města na zmrzlinu. Byla výborná, jak jinak. Pak jsme ale objevil něco daleko zajímavějšího, prodejnu kol. Nevíme sice, jestli o sobě tvrdí, že jsou největší prodejna v Rakousku ale kol tam bylo asi tak stokrát víc než u Stratílka v Litomyšli a ten tvrdí, že je největší prodejna v České republice. A jaké speciality tu mají, takové přístroje jsme ještě neviděli a to jsme z Brandejsa! Snad nejvíce zaujal cesťák zn. KTM, super lehoučké kolečko, ale bez cenovky. Náš typ: nejméně 1000 €.

V kempu stavíme stany, jakékoli meteorologické abnormality nehrozí a tak noc venku může být příjemná. Podvečer je pak věnován nejen očistě těla, ale i cyklistický dresů, zkrátka prací den.

K večeři máme dnes vepřovou kotletku s bramborem a zeleninový salát ve sladkokyselém nálevu, toť vše dílo Mirka Švece, takže výborné. K vyrovnání pitného deficitu pivo Prazdroj, již třetí sud.

Při večerním rozboru se už řeší cesta domů – variant je víc, no a chytrých, kteří zaručeně vědí jak na to, taky. Do toho jde na stůl „hruštička“, což je snad jakási inovace „sluníčka“, mně ale přijde, že je to stále stejný „ekrazit“. A tak můžete hádat, co se tak asi vyřešilo.

4. etapa – čtvrtek 28.července.

V Salzburgu, Salcburku, jsme co by šlápl. Salzburg, po našem Solnohrad, je opravdu hlavním městem Solnohrad, alespoň je to tak ve všech prospektech. Centrum staré části města jsme nejdříve přejeli, kdopak asi vedl? (že by já?), abychom ho pak přes nějaký tunel našli. Salzburg je krásný, je to tak, pověsti a cestovní kanceláře nelžou. Ale co si budeme povídat, Praha je Praha.

Viděli jsme Dóm, jehož nádvoří je zastavěno mobilní scénou a hledištěm. Zde se pořádají také slavné Salzburské festivaly. Prošli jsme Zlatou uličku, podívali se na Mozartův rodný dům. Kdo by to řekl, že v přízemí je cukrárna a navíc zmrzlina nic moc. Ale Mozart – to je marka, kterou Salzburg žije a umí ji prodat. Za Dómem jsem objevil parkoviště bryček, pěkně ve stínu a když jsem to fotil ozvalo se: „Slávista fotí koně“! Nebojte se, až tady mne neznají i když už jsem se skoro radostí tetelil, to ta vlajka na nosiči mého bajku. Byl to jeden z kočích, snad krajan, nebo gastarbeiter, kdož ví, nebyl čas, abychom hodili řeč. Ne že bychom byli Solnohradu už docela nabaženi, bylo by jistě ještě co k vidění, vždyť na druhou stranu řeky jsme se vůbec nedostali. Ale čas už trošku tlačí a tak pokračujeme dál, po proudu, po pravém břehu Salzachu. Přijíždíme do Oberndorfu a jestlipak víte, čím je tohle městečko proslavené? No přeci Stille Nacht! Heilige Nacht! Ano, Svatá noc, tichá noc, tahle snad nejznámější vánoční píseň vznikla právě tady. Poprvé se hrála v roce 1818 v kapličce, kterou byste lehce přehlédli. Franz Xaver Gruber tenhle hit zkomponoval a Joseph Mohr ho otextoval. My jsme kapličku našli docela snadno, cesta k ní je zřetelně značena. Byl tam ale úplný klid, kromě nás jenom asi tři další cyklisté, no a o vánoční atmosféře se v tom vedru taky moc mluvit nedalo.

Máme tady také sraz s naším trénem. Objevili jsme parkoviště u školy, je prázdné a navíc ve stínu, ten už někteří potřebují. Polední menu se dnes skládá z pytlíkové polévky a chleba. Ani nevím, proč o tom píšu, vždyť je to tak vlastně každý den, ale nám to stačí. Dnes je přeci změna, došla „Sázava“ a tak zdejší chléb přímo od pekaře, překvapivě velmi dobrý, aby nebyl za ty prachy.

Po krátkém odpočinku znovu do sedel a jedeme dál, ale už ne všichni. Kdo to vzdal? Už si to přesně nepamatuji, ale myslím, že i žlutý trikot. Tady je už docela jiný charakter krajiny, než tam nahoře, opustili jsme hory a je to docela monotónní putování. Všude je patrné, jak byl Salzach venku z břehů. Cesty, po kterých projíždíme, jsou nahrubo uklizeny, všude ale zbytky naplaveného jemného písku, u nás se mu říká vátina.

Další sraz s auty máme v TITTMONINGU. To je německé městečko, neboť na levém břehu Salzachu. Už od Salzburgu tvoří řeka státní hranici, ale v terénu ji ani nepoznáte. To že se vždycky sejdeme, funguje podle prosté zásady, že auta narazí v daném místě na parkoviště při hlavní, tam to píchnou a my si je najdeme. Vyšlo to vždycky, ani jsme nemuseli využívat služeb zdejších drahých mobilních sítí. Tady cyklostezka opouští břehy Salzachu a stoupá do okolních kopců. Mapa leccos napovídala, ale že to bude tak kruté… Trvalo nám dost dlouho, než jsme se v tom vedru vyhrabali až nahoru, do nadmořské výšky 500 metrů. Salzach si zůstal pěkně dole a obtéká tyhle kopce mohutným obloukem.

Tady už jsou partie lesnaté, no a v jednom sjezdu, při přechodu z volné krajiny zalité sluncem do lesa, si to přítel Přemysl namířil nikoli po cestě, ale do lesního porostu, mezi dva smrky. Byla to cyklistická klasika – přes řidítka a přikrýt se kolem. Po prvním ohledání se zjistilo, že se celkem pohybuje a až na pár oděrek a rozechvělý hlas je v pořádku. Měl kliku, že ty dva smrky byly dost od sebe a my s ním. Teď už mu snad budou všichni věřit, že ten průkaz ZTPP, co se s ním občas ohání, když se mu to zrovna hodí, nekoupil od Vietnamců.

Jsme zase dole u řeky a na druhém, německém břehu, se objevilo překrásné panorama města BURGHAUSEN. Tak se nám zalíbilo, že jsme tam odbočili a chvíli pobyli. Vracíme se zpět na „naši“ stranu a z městečka ACH znovu stoupáme po silnici do kopců a znova je to kruté… Provoz je tady docela slušný, silnice v serpentinách nepřehledná, ale řidiči nesmírně ohleduplní, pojedou za vámi kilometry na jedničku, ne jen proto, aby vás neohrozili, ale snad vám ani nechtějí čoudit pod nos! Je to tady nahoru dolů, všichni toho mají dost, až na Mirka Švece, ten síly pošetřil, čecháček jeden, v těžkém stoupání za ÜBERACKERNEM se chytil traktorového vleku a ani se hubu nerozbil. Ke cti mu slouží, že na nás nahoře počkal. Už je zřejmé, že jsme vystoupali a za chvíli narážíme na odbočku do lesa, označenou Inn-Salzach-Blick. Ano jsme v místech, kde se Salzach vlévá do Innu. Odtud z výšky je to impozantní pohled na tolik vody. Co si neumíme vysvětlit, že dosud jsme nezahlédli ani jednu loď, lodičku nebo alespoň vor, a přitom by odsud už mohly plout i parníky.

Klesáme opět dolů, už k Innu. Tady je to opravdová řeka. Pokračujeme po břehu, takže pámbů zaplať, po rovině, do BRAUNAU. To už není městečko, ale město, takže na okraji porada na téma kudy do kempu, když cedulku se stanem a šipkou nevidět. Pomohl ochotný domorodec, který nás nasměroval, ba i vysvětlil, ale… Asi nevysvětloval dost jasně, nebo jsme mu nerozuměli (přičemž za bé bude správně) a tak jsme za chvíli už jen tak popojížděli po tom hezkém městě, netušíce, kde vlastně jsme. Když už jsem rukou rozechvělou sahal po mobilním telefonu, objevil se Petr, došlo mu, moudrému slávistovi, že asi bloudíme.

Kemp se nachází na okraji města, ale na tom druhém, než ke kterému jsme přijeli, těžko bychom ho sami našli. Zato ale je to kemp celkem sympatický, místo máme s výhledem na WC a sprchy. Ne že by nám o to až tak šlo, ale tam se snad došouráme.

K večeři byl guláš Mirka Švece, takže zase gastronomický zážitek a pak pohodové posezení pod širým nebem. Naše skvělá pojízdná hospoda zn. AVIA fungovala, na čepu, jaké to překvapení Prazdroj i cosi ostřejšího z palírny u Bíle hole – kdo je jejím ředitelem už jistě uhodnete. Probíralo se všechno možné a tak také zítřejší poslední etapa do PASSAU, po našom do PASOVA.

5. etapa – pátek 29. července.

Cyklostezka se z Braunau odklání od Innu, vede kolem slepých ramen, po polních cestách, útulnými vesničkami. První zastávku jsme udělali v KIRCHDORFU. Fotíme zdejší kostelík, už to není taková „jehla“, jako tam nahoře, ale dostat ho do formátu, je pořád ještě problém. Do REICHERSBERGU, kde se sejdeme s kamarády, je to už jen pár kilometrů. Zdejším turistickým cílem je významný klášter, pečlivě opravený a stále opravovaný. Věhlasu a krásy kláštera v Melku ale nedosahuje.

Dole pod klášterem je šikovné parkoviště, kde budeme trávit polední siestu. Teplota ve stínu je jistě dost přes 30° C. Posilujeme se samozřejmě pytlíkovou polévkou a konverzujeme na závažné téma, jak kvalitativně tento produkt, symbol rychlého občerstvení, za poslední léta vyspěl. No a když do toho ještě vrazíte vejce, klobásu a třeba brambory v dostatečném množství, tak to už snad hraničí s dopingem.

Dnes ale asi naše milá pytlíkovka nezabrala docela, někteří se rozhodují pro další cestu nikoli na kole, ale v doprovodných vozidlech. Máme pro to pochopení, vedro je dnes snad na maximu, no a taky chlapci mají už svoje léta. My ostatní, nedbajíce varovných hlasů a jistě dobře míněných rad, že v tomhle vedru jezdí jenom šílenci, pojedeme ve čtyřech dál. Ó jak těžké, ba skoro nemožné, pak bylo překonat vrozenou ješitnost a přiznat, že jsme obrazně řečeno „lezli po hubě“.

Cesta byla docela pěkná, pestrá, dokonce s novým prvkem – dřevěnými masivními lávkami nad slepými rameny Innu. Lávky voní novotou, je to pěkné svezení, ale musíte se na ně trefit. Zastavujeme v SCHÄRDINGU. Tady jsme poznali, co také Inn „umí“. Na jednom hotýlku, od kterého řeka ani není vidět, mají povodňový vodoznak. Nejstarší záznam je z roku 1756, to byla voda v prvním patře. Zřejmě si už tady taky s velkou vodou užili svoje. Tohle město má hezké náměstí a v kopečku pod ním cukrárnu s výtečnou zmrzlinou – doporučujeme!

Pokračujeme dál, cyklostezka se až na malé výjimky definitivně přimkla k řece. Profil je sice skoro bez převýšení, ale úmorné vedro bere síly. Došlo pití a tak kupujeme nějakou místní minerální vodu v plastových lahvích. Kšeft byl klimatizován, a tak se ty bublinky i v tom vedru daly pít, ale jenom chvíli.

Blížíme se k cíli dnešní etapy, k Pasovu. Musíme hlídat mapu, protože kemp je až na druhé straně města, za Dunajem. Tady se totiž Inn vlévá do Dunaje, i když v reálu byste řekli, že to musí být přesně opačně, přinejmenším proto, že Inn je tady mohutnější než Dunaj. Na ten správný most přes Inn po levé ruce jsme se trefili a postupně jsme hustým provozem pokračovali, sem tam i na světelné semafory. Na mostě fotíme panorama Pasova a při pohledu dolů vzpomínáme na ten“potok“, u kterého jsme před pěti dny startovali. Když už jsme byli za Dunajem, tušili jsme, že máme vyhráno. Měli jsme, ale jenom napůl. Kemp a kamarády jsme už lehce našli. Podezřelé nám ale bylo, že stojí na parkovišti před kempem, popíjejí kávu a netváří se nikterak odvázaně. Nastal docela problém. Dvě německé babizny (asi třicet let) zřejmě recepční, nás s auty do kempu nepustí, asi je to kemp jen pro baťůžkáře. Takže řešíme co dál. Možností je několik, ale všechny rozumné, směřující k tomu abychom v Rakousku ještě jednu noc zůstali, ti srabi zavrhli a domů a domů. Asi to příští rok zkrátíme tak na tři dny.

Sbohem tedy pasovské hospody, balíme kola a špinaví, hladoví a vysušení odjíždíme směrem na hraniční přechod STRÁŽNÝ. Toho jsme dosáhli vcelku brzy, ale krom nasranosti pocit žádný. Kdesi kolem KUBOVY HUTI zastavujeme v motorestu na večeři. Jeho jméno a přesná poloha není bohužel zaznamenáno, je to škoda, k jídlu dobrá česká klasika, k pití Prazdroj, i pohledná a navíc pozorná obsluha. Pak už „na to“ Mirek začal nekompromisně šlapat a tak jsme asi o půl jedné v noci dorazili do našeho milého Brandýsa. Kdosi nepřehlédl, že „zahrádka“ v hotelu JIŘIČKA je ještě v provozu a tak se tam jdeme ohlásit.

Druhý den, v sobotu dopoledne, vykládáme u Mirka Frydrycha to, co jsme nepobrali večer a dopíjíme naražený sud piva. O nějakém zásadním hodnocení se ještě nedá mluvit, ale všichni jsou živí a přiměřeně zdraví, takže převládá spokojenost.

V listopadu 2005
zaznamenal Josef Vondrka

V kategorii Aktuálně, Cykloexpedice