Odbor přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí


Cykloexpedice Krásno 2010

Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí o.s. Josefa Diblíka, Jaroslava Beneše st., Miroslava Frydrycha, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Petra Tomáška, Josefa Vondrky a Vladimíra Knapovského do Krásna, http://www.mesto-krasno.cz/ , v Karlovarském kraji, ve dnech 10. až 17. července 2010.

Těm, kterým ještě slouží paměť a sledují naše cesty, je jasné, že parta se o proti loňskému zájezdu do maďarského Tardoše trochu pozměnila. Úplnými novici byli Pepa Diblík ze Sopotnice, známý to sportovec, železný muž, mimo jiné také náš člen a bezvadný kamarád a Láďa Knapovský, turista, cyklista a také bezvadný kamarád i když naším členem zatím není. Nekamarády totiž nebereme.

Tuhle lokalitu ve Slavkovském lese jsme zvolili proto, že jsme chtěli na vlastní oči vidět dopravní značky omezující rychlost na silnic s dodatkovou tabulkou PODDOLOVÁNO a také proto, že jsme tam ještě nebyli.

Sobota 10. července

Jsou záležitosti, mající trvalou a neměnnou hodnotu a jednou z nich je naše startovní místo u plynové kotelny brandýského sídlišťátka, pro šťouraly parcelní číslo je 44/4. Na půl osmou jsme byli skoro všichni, kteří tady být měli, ovšem až na Mirka F., ten raději až v 7:40, aby nemusel čekat. Pak se ještě vrátil pro výbavu, která mu chyběla, aby druhý den zjistil, že doma zapomněl boty na kolo. Bagáž a kola do aut je už celkem rutina, pak Petrova Mazda do Sopotnice pro Pepu Diblíka a Mirkova Octavia pro Zdeňka Krále do Mostku. Sjedeme se na D11 u čerpací stanice Benzina, což se podařilo. Teprve zde startovní foto, na něj se můžete podívat zde: http://www.slaviabrandys.cz/?page_id=862&album=CykloKrasno2010 .

Další zastávka je u známé „šelky“ před Prahou, tady máme sraz s rodákem a kamarádem Bůďou, dnes už naturalizovaným Pražákem. Potřeboval stavební plány Sokolovny, asi má pan architekt něco za lubem. Brandýská sokolovna je totiž jeho koníčkem už od porevolučních dob. Není se co divit, když mu po jeho doporučení „zbourejte tu hrůzu!“ chtěli tehdy u Jiřičků rozbít hubu. Bůďa se nabídl, že nás protáhne Prahou, s čímž jsme souhlasili, netušíce, že to pojme vyhlídkově. Bývali bychom preferovali čas a rychlost.

Na oběd jsme se zastavili kdesi za Prahou v hospodě, která nenadchla ani jídlem, ani pivem a to zvláště Láďu. Krušovické zásadně odmítá, prý se mu po něm zježí všechny chlupy na těle a že jich má. Silnice E48 Praha – Karlovy Vary se krásně vlní krajinou s chmelnicemi, z auta moc hezké. Ale když si uvědomíte, že se tudy jezdí jeden z nejstarších silničních cyklistických závodů u nás Praha–Karlovy Vary–Praha, 263 kilometrů, pak před těmi borci klobouk smeknout a ještě se poklonit. Z Bochova už sledujeme GPS navigaci, když doposud její řvaní překročili jste povolenou rychlost, ponechávalo Mirka F. celkem chladným.

Pan domácí Tomáš Vidumetz byl u baráku coby dup, však to má z Horního Slavkova kousek. Je to mladík, jenže to je proti nám už skoro každý. Celkem sympaťák, ale jen do té chvíle, než z něj vypadlo, že fandí Spartě. Naše útočiště je typický rodinný domek v Cínové ulici č.p. 476, v nadmořské výšce 662 m, na souřadnicích 50º 6′ 52“ a 12º 47′ 38“, zrekonstruovaný pro rekreační účely, i s bazénem na zahradě. Prý se tu líbí Holanďanům, tím nám sparťan jeden asi naznačoval, že pro slávisty je to až moc dobré. A bylo.

Trochu jsme se zabydleli a pěšky k rybníku Pískoviště, skoro dva kilometry. Po cestě jsme poprvé zmokli, jak se ale později ukázalo, tak naposled. Kdysi asi zřejmě písník, takže čistá a teplá voda, příjemné osvěžení po cestě auty. Pak ještě, opět pěšmo na Krásenskou rozhlednu. Zajímavá kamenná stavba mající tvar spirály. Postavena byla v letech velké hospodářské krize a otevřena v roce 1935. Stavební materiál sem natahali ručně a že ho bylo, rozhledna je vysoká 25 metru a v patě má má průměr přibližně 10 metrů.

Právě probíhá mistrovství světa ve fotbale a dnes hraje o třetí místo Uruguay s Německem. Televizi na baráku máme, i když je nám divné, že už ji dávno ti Holanďané co sem furt jezdí, nekoupili do technického muzea. Jde na ní jen Nova černobíle a pár německých programů a i ty mají do barvy hodně daleko. I kdybychom nechtěli, musíme najít nějaký veřejný prostor, kde na ten fotbal koukneme. V obsáhlé diskusi byla zavržena kulturní střediska, knihovny i sousedská výpomoc, když tu někdo dostal nápad, že nejlepší by byla hospoda. Ani trochu se nám nelíbil, ale nakonec jsme museli uznat, že bohužel nic jiného nám nezbývá. Hledání začalo v hospodě U divočáka. Televize ano, před ní dokonce dva volné stoly, jenže pingl nebo co to bylo, nás posílal kamsi dozadu, že prý přijdou místní. Tak si trhni a ahoj, tuhle hospodu opravdu nemůžeme doporučit. Druhý pokus nedaleko, vlastně naproti přes náměstíčko, to už byla jiná píseň. Hornická hospoda, je sice malá, ale asi bude naše. Placatá metrovka na zdi, Pilsner Urquell za 29 + Gambrinus 11º na čepu a tak vůni sušeného konopí v průjezdu a na toaletách lze přehlédnout. Hned jsme se skamarádili s místními šipkaři, dokonce půjčili Láďovi a Jardovi svoje nádobíčko, takže tam chlapci chvíli rušili. Pivo teklo proudem, do některých hodně velkým, a vůbec největším do Ládi, alespoň podle placení. Platil totiž poslední. Mají tady takový zvyk, že si to obsluha čárkuje za barem, takže u stolu spolehlivě po třetím pivě nikdo nic neví. Po fotbale na barák a bílení ledničky, dokud tam něco je. Noc prý byla poklidná.

Neděle 11. července 1. etapa – ujeto 51,14 km, Ø 16,1 km/hod, max. 56 km/hod.

Podle programu etap na celý týden, pomohl s ním Michal Dobiáš i Láďa Knapovský, dnes Karlovy Vary. Je krásně, vypadá to na teplotní rekord. Všeobecný souhlas, takže tam. Začíná to dobře, táhlým sjezdem do Horního Slavkova. Jen projíždíme směrem na Kfely, to už je do kopce. Že to v tomto kraji bude výhradně jen nahoru a dolů, jsme tušili, ale že až tak… Přes Kfely klesáme do údolí řeky Teplá a najíždíme na silnici E49 Plzeň-Karlovy Vary. Kolem golfového hřiště Cihelny k vodnímu dílu Březová a pak už pohodově sjíždíme do Varů.

Většina z nás poprvé, takže čumíme jako puci, tady se musí otočit peněz. Že jsou Karlovy Vary neoficiálně ruské území je všeobecně známo, jen jsme si to ověřili na vlastní oči a trochu zopákli azbuku. První zastávka ve Varech je u Grandhotelu Pupp. Navrhl jsem, že bychom tam mohli zaskočit, když už je čas k obědu. Kamarádi zachovali kamenné tváře a tak stánkař, který to zaslechl, se začal chechtat a za břich popadat a kdož ví, jestli tam neposkakuje ještě dnes. Divte se mu, meníčko za 3600 kaček, polívčička za 290, atd., tak na to jsme rozhodně nevypadali. Prošli jsme Vřídelní kolonádu, Mlýnskou kolonádu, zvláště ta je nádherná. Všude čisto, uklizeno, hodně lázeňských hostů a snad všichni mluví rusky. Vynechat jsme nemohli ani vyhlídku Diana. Zbaběle jsme se i s bicykly nasoukali do lanovky a za tři minuty a 70 korun českých jsme byli na kopci jménem Vrch přátelství a i na tu rozhlednu jsme vyjeli výtahem. Výhledy na Vary jsou odsud úžasné. Dole pod rozhlednou, v restauraci Diana se podávaly mimo jiné polévky cibulová a hovězí vývar, což cyklistovi na cestě k obživě obvykle postačí. Dnes to tedy tak úplně neplatilo a i ten Pepa si raději skočil ke stánku na klobásu za 40,-. Jemu by polévka stačila, ale ta cena.

Z Diany dolů do Varů je to pěkný padák po lesních cestách různé kvality, také se tam zrovna jely nějaké závody MTB a tak není divu, že se Zdeňkovi připletla do cesty větev. Ona se mrška jedna nepřipletla jen do cesty, ale také do zadního kola, jenže Zdeněk, to je pilot! Naštěstí povolil jen blatník, tak jsme ho pořešili izolačkou.

Kolem KV Arény jedeme směr Doubí a zde odbočujeme ke Svatošským skalám. Je to národní přírodní památka chráněná už od roku 1933, tu bychom vynechat neměli. Žulové kamenné útvary na řekou Ohře mají dokonce svá jména: Ženich, Nevěsta, Muzikanti a další. Pohodová cesta podél řeky romantickým korytem s výhledem na horolezce, kterou rušil jen nějaký magor na lodi, troubil vytrvale na vuvuzelu.

Přijíždíme do Lokte. Starobylé město Loket leží na ostrohu, skoro úplně obtékané řekou Ohře. Když se ještě klasicky válčilo, tak tady dobyvatelé moc šancí neměli. Historický střed města je zachovalý, zvláště hrad. Snažili jsme se do něj proniknout, ale bez řádně zaplaceného vstupného to nešlo ani na nádvoří, tak jsme zamířili věřte nevěřte, do cukrárny na náměstí. Dnes už je to ovšem tak, že ne jen kremrole a zmrzlinu, ale i lahvové pivo tam pořídíte. Pak už údolím Dlouhé stoky, (24 km!) což je významná technická památka Slavkovského lesa a podél železniční trati, kterou projel vlak naposledy v roce 1997, stoupáme přes Horní Slavkov do Krásna. Je to asi 12 kilometrů nahoru, tak se to přirozeně roztrhalo podle sil a chuti. Ti co zůstali vzadu měli kecy, že se nečekalo, co kdyby se něco stalo, a tak dále. Příznačné bylo, že když pak zůstal vzadu někdo jiný, tak se také nečekalo, ale byl klid. Tu historku o stejném metru asi znáte, tak ta by se tady neuplatnila a když tak chvíli metr, chvíli kilometr, jindy decimetr. Nějaký jízlivec při této příležitosti dostal nápad, že postavíme týmy podle výkonnosti A a B a snad i C. Až do konce týdne se členové týmů přelévali a tak určit, kam kdo patřil ani nešlo.

Na baráku jsme vyzkoušeli bazén, to je možná trochu nadnesený termín, spíše brouzdaliště pro dospělé. Termální voda to tedy nebyla, ale osvěžila. Něco jsme pojedli a jdeme na finále mistrovství světa ve fotbale do Hornické hospody, místa jsme si včera zabukovali. Ani jsme nevěděli, že včera jsme vypili všechen Gambrinus 11º. Dnes tedy Pilsner Urquell, jenže ten jsme vypili taky, když bylo to prodloužení. Co budeme pít zítra? Noc prý byla poklidná.

Pondělí 12. července 2. etapa – ujeto 31,17 km, Ø 14 km/hod, max. 56,7 km/hod.

Dnes jen něco kratšího, protože ve tři odpoledne musíme být na karlovarském golfovém hřišti poblíž Olšových Vrat.

Jedeme na západ, po silnici 208 a 210 směřující do Sokolova. Začíná to ostrým stoupákem, nahoře jsme odměněni půvabnou nedotčenou krajinou, tedy alespoň v poslední době ne. To už jsme v nadmořské výšce přes sedm set metrů. Lesy, louky, některé sklizené, tady je senoseč asi jen jednou ročně. U odbočky na Prameny jsme objevili památníček na zaniklou vesnici Čistá. Takových míst je v tomto kraji dost, po válce museli Němci pryč. Dnes se to možná nezdá úplně košer, ale tehdy?

Z blízka také vidíme impozantní rostliny, u nás nevídané. Samozřejmě bolševník velkolepý. Invazní druh, původní porost pod ním nemá šanci. Prý s ním bojují, ale jde to ztuha. Přes Podstrání sjíždíme údolím Lobezeckého potoka. Tohle byl snad nejkrásnější sjezd v těchto končinách. Poblíž Vítkova civíme do lomu, celkem uneseni technikou, která se tam pohybuje po různých římsách, působivé divadlo. Těží se tady šutr zvaný granit, česky žula. Za lomem odbočujeme vpravo na cyklotrasu 2017 směr Hrušková a je to celkem jasné, co jsme sjeli, musíme zase vystoupat, takže galeje. Přímo v Hruškové, kde podle mapy končí silnice a dál už jen polňačka, jsme objevili zánovní sportovní centrum: tenis, squash, bowling a vše co k tomu patří. Kde se to tady, skoro na konci světa vzalo, je nám záhadou. Záhada byla rozluštěna, když jsme si všimli tabulky s informací, že se na stavbě finančně podílela EU. Nějaký šikula sehnal grant z Bruselu, vyšvihl to tady a asi je z toho „pračka“, ovšem nikoliv na špinavé prádlo. Nebyla tady ani noha, pravda, je pondělí dopoledne, tak snad všichni pracují. Pan vedoucí měl jistě radost, že si tady parta sešlých cykloturistů nakoupila značkové boty Head, to nečekal. Pokračujeme ještě pořád nahoru, asfalt už zmizel, jsme na šotolině. Míjíme mystickou horu Krudum, někdy také Chrudim zvanou. Váže se k ní mnoho pověstí a bájí, je na ní také nová rozhledna, ale z této strany se k ní nedostaneme. Odbočujeme ke zbytkům kostela sv. Mikuláše, stával tady ve středověku a i k němu se váží různé mikulášské pověsti.

Pak už směřujeme zvlněnou náhorní plošinou do Horního Slavkova. Bylo poledne a v restauraci U muzea předzahrádka s výhledem do Dlouhé Stoky a na policejní stanici. Čočková polévka sedmkrát, guláš jednou a pivo osmkrát, zněla naše prostá objednávka. Docela něco jiného si ale o ní myslela vyděšená servírka, asi brigádnice. Kdyby jí Zdeněk nepomohl, tak to nosí ještě dnes. Ceny ale byly slušné a kvalita úměrná, tak jsme to shovívavě přehlédli. A že nás přehlédli chlapíci co mají pomáhat a sloužit jak nasedáme na kola posilněni pivem, byl bonus navíc. Takže doporučujeme. Do Krásna je to asi čtyři kiláky stoupání, co jsme požili, zase vydáme. Golf Resort Karlovy Vary, kam máme namířeno, je v golfovém světě pojem. Vždyť ve Varech se se začal hrát golf v roce 1904, u nás vůbec poprvé. Tohle hřiště sice není to původní devítijamkové, to bylo dole ve městě, tady ho postavili koncem dvacátých let minulého století. Nebyl to jen náhlý nápad, ale pozval nás sem Karel Skopový senior, uznávaný profesionální trenér a zakladatel české PGA. Provezl nás na „Brežněvu“, to je vozítko pro šest lidí, po celém hřišti a pak nás vzal ještě na cvičnou louku a mohli jsme si zkusit golfový švih. V televizi vypadá v podání opravdových hráčů úplně jednoduše: postavení, nápřah, švih a míček letí a letí… a ještě k tomu tam kam má. My jsme to měli tak, že nápřah, švih a nic… Uvážíme-li, že při golfovém švihu je možné udělat až 270 chyb, tak to zas není až tak k divení. Po chvíli usilovného mávání holemi a vysekávání drnů, jsme raději šli do klubovny zavzpomínat na doby, kdy Karel Skopový s bráchou Vaškem jezdili k nám do Brandýsa na prázdniny. Sakra, to už je dlouho.

K večeři na baráku byl vynikající guláš, autor samozřejmě Mirek. Jako každý rok se Mirek staral o naše žaludky jako o vlastní, jeho gastronomické výtvory byly prostě dokonalé. Večer samozřejmě do oblíbeného lokálu, už jsme i kamarádi s personálem, jmenuje se Karolína. Mistrovství světa ve fotbale skončilo, tak abychom nemarnili čas jen plkáním o, však víte o čem, pustili jsme se do mariáše v sestavě Mirek F., Jarda, Láďa a moje maličkost. Ne že by to bylo zrovna vraždění neviňátek, ale nějaké rozdíly byly.

Pepa Diblík mariáš nehraje, ale přesto nezahálel. S jednou místní dámou vyjednal na zítřek tři plechy buchet s tvarohem. Zřejmě ale při tom jednání nepoužil všechen svůj šarm, museli jsme jeden každý vysolit tři pětky. Noc nebyla úplně klidná.

Úterý 13. července 3. etapa – ujeto 68,97 km, Ø 15,7 km/hod., max. 58,6 km/hod.

V noci bouřilo a zapršelo, ráno už klidno a bude hezky. Pojedeme do Lázní Kynžvart a Mariánských Lázní. Jako včera na západ, po silnici č. 208, záhy ale odbočujeme na silnici č. 210 směrem jižním na Prameny. A právě tady se prvně objevila dodatková tabulka poddolováno. Prameny byly kdysi hornické sídlo, těžilo se tady stříbro a cín, později lázeňské městečko, vždyť jsou tady prameny. I dnes jsou Prameny slavné i když o tuhle slávu asi nestojí. Je to nejzadluženější vesnice České republiky, tak raději jedeme dál, aby nám třeba nezrekvírovali kola.

Vjíždíme do oblasti Kladské, lesnatá krajina s rašelinovými jezírky a močály, prostě romantika a už žádný bolševník velkolepý. Tahle část CHKO Slavkovský les je národní přírodní rezervací a rozhodně stojí za návštěvu. Středem Kladské je půvabný lovecký zámeček, dnes hotel a také naučná stezka, tu jsme ale vynechali. Po lehkém stoupání z Kladské ostrý sjezd do Lázní Kynžvart. Zajeli jsme na náměstí a hned pod ním nás zaujala restaurace U Bučků se zahrádkou inzerující Chodovar 11º za 17,- Kč, no kdo by se na to nechytil, že? Zvláště když jde o krajové pivo. Někteří ho pochvalovali, zřejmě pro tu cenu, do útrob ale nešlo a když už vešlo, dlouho se tam drželo. Pepa mezi tím skočil na kolo, že zajede k zámku, když je to půl kilometru, jak tvrdili domorodci od vedlejšího stolu. Jenže kilometry to byly skoro tři a zpátky pěknej prďák, Pepa se vrátil orosen na čele. Mohl si to ušetřit, ještě se tam dostaneme.

Pokračujeme do Mariánských Lázní, je to pár kilometrů. V centru jsme se zapíchli do parku u jakéhosi obelisku a hledali íčko a nějaké materiály. Pepa, sběratel tiskovin, něco přinesl, ale moc jsem mu to nepochválil, tak ten obětavec polítal snad celé Mariánky a snášel to ke Zpívající fontáně, kam jsme se posléze přesunuli. Počkali jsme na celou hodinu a poslechli si Vangelisovu hudbu k filmu 1492: Dobytí ráje. Melodická muzika a pulzující voda byl zážitek, zkrátka i trochu kultury jsme stihli. Oběhli jsme ještě prameny na kolonádě, popili také Rudolfku, ale opatrně, i když snad byla lepší než Chodovar.

Budeme se vracet, potřebujeme se dostat na silnici č. 230 směr Mnichov. Že musíme kolem kostela jsme zjistili, pak ale váháme. V této těžké chvíli nás opět zachránila skvělá GPS navigace zn. MIO, kterou Mirek F. tak nemá rád. Stoupáme serpentinami nad Mariánky až ke golfovému hřišti. Odbočka ke klubovně, tohle je také velmi slavné historické hřiště, bylo otevřeno o rok později než to ve Varech, za účast samotného krále anglického.

Je čas něco pojíst, tak zastávka v obci Zádub-Závišín, v hostinci U pejska a kočičky. Posezení venku, pivo G 12º, polévka fazolová, takže jen sedmkrát a jednou kynuté knedlíky s borůvkami. Že ta otrávená servírka přinesla knedlíky s jahodami, je už zase jiná historka, ale věčně tam snad nebude, ta servírka, takže můžeme doporučit. Dál zvlněnou krajinou, ani tady rovinu nenajdete. Mnichovem jen projíždíme a následuje bezvadný sjezd do údolí říčky Teplé. Údolím vede kromě silnice také železnice spojující Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Chvíli ji máme vpravo, chvíli vlevo, tunely a mosty, jinak to tady poskládat nešlo. V Bečově nad Teplou zajíždíme na náměstí, to plynule přechází v zámecké nádvoří, dáme chvíli pauzu. Relikviář dnes ne, ani muzeum hraček a motocyklů, zajedeme sem speciálně jen na prohlídku. Teď už je před námi jen cesta do Krásného, asi deset kilometrů. Že to bude do kopce bylo jasné, ale že až takovýto prďák. Nějak jsme se ale nahoru vyhrabali, jako obvykle já na chvostu. Jenže chlapci v Krásném neminuli hospodu a tak se stalo, že tuhle etapu jsem vyhrál já a se mnou Mirek F.

K večeři byly „panské“ topinky, bo ty prosté by nežrali. Do hospody jsme se těšili, snad budou buchty. Byly, ale jak madam přiznala, moc se nepovedly. To tedy měla pravdu, ke standardu dost chybělo, byly vysušené. Pokračoval mariášový tréning, i pivo bylo a madam slíbila, že ty buchty napraví. Netušila, že si na nich pošmákneme ráno, to je ale Mirek kuchař rozpekl v troubě a potřel máslem. Noc byla klidná.

Středa 14. července 4. etapa – ujeto 34,07 km, Ø 15,8 km/hod., max. 42,7 km/hod.

Dnes vlastivědná výprava po zdejších zajímavostech a památkách, takže kola na auta. Počasí je přímo fotografické. Začneme zámkem v Bečově. Na prohlídku relikviáře sv. Maura jsme byli první. Působivá expozice i detektivní historie jeho znovuobjevení v polovině osmdesátých letech minulého století. Vyhrabali ho tady kdesi pod podlahou.

Pokračujeme na zámek Kynžvart. Zámek je krásný, dobře udržovaný a velmi fotogenický. Ten nejhezčí pohled je ze strany nádvoří. Patřil až do roku 1945 Metternichům a jen na údržbě je musel stát dost peněz. K zámku přiléhá rozsáhlý park a do něj bylo nedávno zakomponováno osmnáctijamkové golfové hřiště. Je to asi zážitek, když můžete hrát golf mezi skoro dvě stě let starými stromy.

Dál máme na programu Cheb a okolí. Parkujeme na placeném parkovišti u Jesenické přehrady. Je to ale slušný podnik, odpoledne nám parkovné vrátili v krušovickém pivu. Kola dolů a pojedeme na SOOS, což je významná přírodní rezervace. Poctivě jsme po povalech prošli celou naučnou stezku, je to od pohledu taková měsíční krajina, samá sůl a sem tam něco bublá.

Dalším cílem jsou Františkovy Lázně. Cestou zastávka v Novém Drahově, v hospodě Selský dvůr, příjemné posezení opravdu ve dvoře. Na čepu Bernard a Prazdroj, něco jsme i zakousli. Ve Frantovejch jsme hnedle, přes kolonádu míříme k Františkovu pramenu. Tam vám vtipně prodají za dvě kačky plastový poharik a můžete ochutnávat. Pak ještě společná fotka u Františka s oblýskaným pinďourem a jedeme do Chebu. Jako vždy a všude nejdříve na náměstí, tady se jmenuje Krále Jiřího z Poděbrad. Trochu z kopce, ale už jsem to říkal, rovinu tady nenajdete. Cheb má mnoho historických památek, ovšem symbolem je jistě Špalíček, soubor historických domů, který vznikal už od 13. století. Do náměstí ústí nová pěší zóna, je pěkně vyvedená, se zajímavým mobiliářem. Tak třeba v ocelových krytech odkanalizování je laserem vypálena historie města.

Vracíme se k přehradě, času máme dost, takže koupačka a pak to pivo za parkovné. Po cestě na barák ještě Billa v Sokolově, nějaké buřty na opékání a také bonboniéru do hospody. Dnes má svátek Karolína, naše hospodská. K večeři byly skvělé vepřové plátky od Mirka Š. a brambůrky odrůdy Rosara od Zdeňka, na první pohled bylo jasné, že s láskou pěstované.

V hospodě mariáš skoro do půlnoci, ale jde to ztuha. Léta tréningu, dřiny a odříkání prostě nedohoníš. Pepa si dal s madam přes suché buchty šipky. Byly trochu obavy, aby nakonec nebyl zneužit ne jen k těm šipkám. Jen těžko bychom vysvětlovali v Sopotnici, že se Pepa nevrátil. Doma ještě šláftruňk a debata o úrovni našeho školství a jiných hovadinách. Noc byla klidná.

Čtvrtek 15. července – 5. etapa.

Přišla očekávaná krize. Na všechny ne, rozdělení do týmů pravě našlo uplatnění. Takže tým A ve složení Pepa, Láďa a Jarda pojede do Bečova, Teplé a Toužimi, pochopitelně na kolech. Slabingři, to je ten zbytek, kombinovaný tým B a C, nepochopitelně autem. Protože autor této zprávy patří do týmu B, ne-li C, nemůže laskavé čtenáře informovat o tom, jak se týmu A vedlo. Lenošnější zbytek výpravy se rozhodl, že nejdříve zajede do Hruškové, přeci jen tam ještě zbylo několik páru sportovní obuvi zn. HEAD, no a nekupte je za ty prachy. Zatím co vybírali a natřásali se před zrcadly, my ostatní jsme si zahráli bowling, ale dráha špatná, koule špatné a ty ruce k tomu…

Dalším postupným cílem je klášter v Teplé. Nějak se ale přihodilo, že jsme se objevili v Toužimi. To je venkovské městečko na říčce Střele a mají tady třeba kostel s nakloněnou věží, nemusíte až do Pisy. Pravda, ona není nakloněná celá věž, ale jen kopule. Ještě více nás ale zaujal penzion Vladař na náměstí, první zařízení tohoto druhu, na kterém jsme objevili logo CYKLISTÉ VÍTÁNI. Snad jim nebude vadit, že jsme přijeli autem. Ani se neptali a už servírovali meníčko za 65, bramboračka s houbami, vepřové na paprice, knedlík nebo těstoviny a k tomu plzeň, jakou jsme tady ještě nepili. Všechno výborné, můžeme jen doporučit.

Svět je malý a tak nás tady na Toužimském náměstí dojeli Jarda s Láďou, jsou to borci. Pepa se jim kdesi ztratil. Kdo komu ujel ale není známo, to z nich možná vypadne až u piva. Do té Teplé bychom už mohli trefit, není to daleko, tak patnáct kilometrů. Našim cílem je národní kulturní památka klášter premostrátů Teplá. Je to monumentální barák, něco tak obrovského jsme ani nečekali. Veřejnosti je přístupná jenom část, prohlídka za stovku, tak jsme do toho šli. Podívali jsme se do opatského kostela, do klášterní knihovny, kapitulní síně a muzejní expozice. Co měli bratři zrovna na programu těžko povědět, ale nezahlédli jsme ani jednoho. Tenhle řád vznikl ve vesnici Prémontré ve Francii, tak třeba tady mají vinný sklep a ten je jistě mimo prohlídkovou trasu. Za vstupenku do kláštera vám tady ještě dají 10% slevu v klášterní restauraci. I tady jsme se pobavili, pětkrát preso a deset procent dolů byl neřešitelný problém, dívenka musela pro kalkulačku.

Pak už vyhlídkově domů. Místo večeře buřty na ohni, to má vždycky svůj půvab. Jiná léta grilujeme až v pátek, ale zítra začína fotbalová liga a naše milovaná SLAVIA hraje sice v Edenu, ale jako host Bohemky, to musíme vidět. Ale nemuseli, bylo to utrpení a 1:1, kdybychom bývali tušili, že bude ještě hůř, mnohem hůř.

Po cestě do hospody se novic Láďa svěřil, že očekával nějaký odpočinkový den, myslel od hospody. Byl ubezpečen, že letos už to nevyjde, ale příští rok, kdož ví. Mariáš jsme vynechali a dali šipkový turnaj. Vyhrál Pepa a že by nám zrovna padal kolem krku když musel dát panáky, tak to tedy opravdu ne. Jeho šetrnost se rozvinula naplno, nebyly to panáky, ale panáčky a ještě k tomu rumu. Ten doma dáváme do vánočky, ale nic proti gustu, v Sopotnici je to asi jinak. Z toho leknutí jsme se vzpamatovali až Metaxou, no trochu se to zvrhlo a ráno se kňouralo ach ta hlava. Noc byla klidná.

Pátek 16. července, 6. etapa, ujeto 26,84 km, Ø 13 km/hod., max. 40 km/hod.

Počasí je opět fotografické a horko už od rána. Tým A se rozpadl. Příslušný do něj je už jen Pepa Diblík. Prohlásil, že „nemá rád ty hospodský kecy a pak skutek utek“, skočil na horáka a odjel na Klínovec. Zbytek výpravy kola na auta a do Klášterce nad Ohří. Zaparkovali jsme u Tesca nad kruhákem a pojedeme kolmo do Kadaně. Našli jsme cyklotrasu č. 204 podél Ohře, ve stínu, příjemné svezení po šotolině. Ta ovšem působila na Benyho gumy jako makadam. Mirek Š. Na ně mrknul a pravil, že na nich může jezdit tak doma v obýváku. I to je ale otázka, Beny není zrovna vážka a tak asi úplnou jistotou by byly plné gumy. Takže druhý defekt. Dál už bez problémů podél Ohře, je to tady samá víkendová chatka.

Kadaň je velmi pěkné město, zvláště historické centrum kolem náměstí s výstavnou radnicí. Naproti radnici je Katovská ulička, kat už jí nechodí, i když ledaskde by se i v dnešní době hodil. Od řeky je hezký výhled na františkánský klášter a z části zachovalé městské hradby. Dlouho jsme se nezdržovali, chceme ještě k vodní nádrži Nechranice. Když jsme se vyhrabali nad Kadaň a že to byl prďák, uvědomili jsme si, že času je málo a že bychom ten televizní fotbal nemuseli stíhat. Tak zpátky na cyklotrasu č. 204 směr Klášterec. Na jejím začátku jsme objevili zajímavost, snad nejvýstižnější pojmenování je mluvící patník. Jako patník to vypadá, ale navíc to má kliku. Když s ní zatočíte, začne vám tenhle artefakt recitovat historii Kadaně. Úžasné, je mimo obydlenou část, v podstatě v širom poli a pořád tady stojí! Asi je kadaňská minoritní společnost líná sem pěšky dojít.

V Klášterci do první zahrádky na kterou jsme narazili. Jmenovalo se to restaurace a penzion Toša. Už jsme to potřebovali. Slušná desítka Gambrinus a polévka, rozežranější i něco k tomu. Pak jsme ještě objevovali centrum města. Náměstí je z kopce, jak jinak, ale hezké. Nese jméno dr. Edvarda Beneše, taky kopal za Slavii a k tomu byl i prezidentem. Krásný zámek, obklopený úžasným parkem ve stráni nad řekou Ohře, plným dendrologických zajímavostí. Koukli jsme také na letohrádek s Brokofovými sochami a taky na páva, ten místo aby nám ukázal svoji ozdobu, tak zdrhnul. Pak už rychle domů, přes Ostrov a Vary.

Pepu jsme několikrát kontrolovali telefonem. Makal fest, Klínovec dal, vypil cestou 6,5 litru minerálek, zkrátka je to borec. K večeři gulášek s chlebem, výborný, jak jinak. Pak vlajku s sebou a mažeme na fotbal. Jak dopadl už víte. Ani bábovka od madam přes buchty nám náladu nespravila. Trochu se zlepšila až když se Pepa „pochlubil“, že by to s ním madam nejraději dala dohromady. Pepa má kliku, že je to k nám 302,5 km. Loučení s místními a hospodou jsme vzali vážně a s důkladností nám vlastní. Ještě než jsme se do něj pustili, stihli jsme se vyfotografovat. Noc byla klidná.

Sobota 17. července.

Obvyklá balící rutina. Sparťan domácí přijel na zavolání, doplatili jsme mu nějakou pětku na spotřebovanou elektriku a barák převzal bez připomínek. Asi by to bylo jinak, kdyby si povšiml, že bazénová filtrace jaksi nefiltruje a kdyby jen to, ona byla úplně mrtvá. Jak se to tak přihodilo není známo, ani Pepa elektrikář to nezjistil. Sparťan si halt bude muset koupit novou.

Cesta domů by proběhla bez problémů, kdyby se jinak skvělá Škoda Octavia náhle nerozhodla, že si pojede podle svého, volným tempem. To jsme ještě netušili, že turbo přestalo turbovat. Jak se to stalo, těžko říci, ale i s tím strojem je třeba mít soucit. Ale hlavně že jsme jeli. V Praze ještě pokus o nějakou odbornou pomoc či radu, ale v sobotu před polednem je to problém a kamarád co tam má servis nám nebral telefon. Na oběd do naší oblíbené hradecké hospody U dvora. Obvyklý standard, pestrý výběr hotovek na úrovni a plzeňské pivo.

Pak už přímou cestou do našeho milého Brandýsa. Nestandardně ovšem žádné hodnocení v restauraci Jiřička jako jiná léta, nikdo to nenavrhl. Škoda. Také se snad za celý pobyt nemluvilo o tom, kam příští rok a jestli vůbec.

Josef Vondrka

prosinec 2010

 

V kategorii Cykloexpedice

Příspěvek zaslal/a Josef Vondrka on 8.12.2010

Štítky:

Diskuze u toho článku je uzavřena.

Další příspěvky